„Lhůta vypršela, opět uplynulo sedm let,“ začíná svůj monolog titulní hrdina opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. Od minulé brněnské inscenace Holanďana uplynulo již let více, premiéra nové je nachystána na tento pátek 27. září. Mluvili jsme o ní s režisérem Romanem Polákem, v současné době ředitelem činohry Slovenského národního divadla.
Jste především činoherní režisér, ale máte za sebou i několik oper od Lazebníka sevillského až po Cikkerova Coriolana a Suchoňovu Krútňavu. Umíte si přečíst partituru, vnímáte text v přímé souvislosti s hudbou?
Musím si pouštět nahrávku a zároveň si přitom čtu libreto. Na základě toho, co slyším, si potom dělám do partitury poznámky. Vnímám tedy libreto zároveň s hudbou, ale noty přímo nečtu.
Je Wagnerovo hudební drama pro činoherního režiséra bližší než komická opera?
Když to srovnám třeba s Lazebníkem sevillským, tak určitě. To je opravdu sled árií a ansámblů, kdežto Wagner je to, co je pro mě v divadle nejzajímavější – totiž gesamtkunstwerk. Wagner zhasnul světlo v hledišti, chtěl vytvořit skutečné hudební drama. Je vzrušující, když se můžete dostat zevnitř do díla člověka, který vytvořil jednu ze zásadních reforem hudebního divadla.
Byl byste ochoten postavit paralelu mezi Richardem Wagnerem a nějakým činoherním autorem? Mohl byste říct třeba „Wagner je v hudebním dramatu to samé, co Ibsen v činohře“ nebo něco podobného?
Možná je to svým způsobem Goethe. Třeba jeho faustovské téma je široké, básnivé, na jedné straně cítíme, že je to realista, ale jako by mu ten realismus nestačil. Potřebuje jít i do určitých metaforických rovin a takový je i Wagner. Wagner se pohybuje v rovině mýtů, bájí, ale navzdory tomu vypovídá o reálném člověku v reálných společenských podmínkách.
Bludný Holanďan ještě není úplně reformní dílo, je v něm spousta operních konvencí v postavách i situacích. Projevuje se to nějak ve vaší inscenaci?
Pro mě je Bludný Holanďan především jedna velká metafora o oběti a sebeobětování. Na jedné straně je muž, který se rouhá, hřeší a chce se rovnat Bohu. Na druhé straně je žena, které nestačí reálný vztah s Erikem, jako by jí nestačil celý tento reálný svět. Touží po oběti, po něčem větším a silnějším. Senta říká věci jako „vykoupím tě skrze sebe“, „budeš skrze mě spasen“, Holanďan zase zpívá „skrz tebe se vykoupím“. Když se na to podíváme z hlediska křesťanské víry, tak je to silný pocit oběti, ale je to také rouhání. Místo přijetí věčného odpuštění skrze Boha se tu Bůh zaměňuje za ženu. Wagner se tu tedy rouhá stejně jako proti dobovým operním konvencím. To rouhání má v sobě na jedné straně sílu jakéhosi mysticismu, a na druhé straně je v tom cítit šílený individualismus. Podezřívám Wagnera, že hledal vykoupení skrze ženu za svoje vlastní hříchy. To je poselství, které je v té opeře skryté, protože Wagner byl stejný individualista jako Holanďan. Také bloudil po světě a rouhal se tím, co všechno chtěl dosáhnout. Byl za to možná potrestaný tím, že se mu jeho touhy vyplnily, to je trest za obrovskou vnitřní sílu, kterou chtěl vložit do své tvorby. Německý národ potom vzal jeho touhy za své a dostalo se to všechno do negativního kontextu, hlavně v dobách německého fašismu.
Inscenace Bludného Holanďana, foto Jana Hallová
Bludného Holanďana lze pochopitelně chápat jako chmurnou legendu až pohádku o prokletém námořníkovi. Je v něm ale také silný faustovský motiv věčného hledání smyslu života, případně motiv nekonvenční individuality vyloučené ze společnosti. Určil jste si nějaký výklad, nebo prostě ilustrujete děj a necháte diváka, ať si vybere to, co mu vyhovuje?
Nevím, jestli ilustruji děj. Snažím se vytvořit metaforický prostor, který má znaky jisté stylizovanosti, a minimalistickými prostředky chci tento silný příběh vyprávět. Už když si jej přeložíme do „neduchovní“ řeči – na jedné straně je Holanďan, který má v sobě negativní rysy, přestoupil zákon, a na druhé straně je Senta, které vztah s reálným chlapem nestačí, a snaží se z všednosti a průměrnosti vymanit, touží po něčem neobvyklém. I toto jsou přece touhy mnohých žen: nevdat se ve své vesnici, žít jinde, mít silný vztah. Mnohé o tom jen sní, mnohým se to i podaří, a potom na to doplatí. A kolik mužů touží – stejně jako Holanďan – najít někoho, kdo je chápe se vším všudy, i s negativními vlastnostmi, s chybami, hříchy i pokušeními. Najít ženu, která je skutečně přijme, bude jim věrná a stane se součástí jejich života. Takže ve Wagnerovi jsou kromě samotného bájného děje zakódované i velmi realistické touhy – v tom je jeho ambivalence.
V centru opery stojí neuchopitelný přízrak prokletého Holanďana. Může jeho požadavek na věrnou lásku až za hrob splnit někdo normální, nebo musí přijít blouznivá Senta?
Smysl Bludného Holanďana je v tom, aby se oddělili lidé normální od nenormálních. Takže je tu nenormální Holanďan, a Senta, která sice vyšla z normálního prostředí, ale také má v sobě prvky nenormálnosti. Je v tom i jistá Wagnerova touha najít takovou nenormální ženu a myslím, že se o to několikrát v životě pokoušel. Nevím, jestli ta poslední byla úspěšná, dovnitř vztahů nevidíme, ale aspoň se mu povedlo užít si stáří s mladou partnerkou.
…ale zdá se, že se tomu přiblížil.
Ano, byl ke svému ideálu blízko.
Jaká verze opery se v Brně inscenuje – hraje se s přestávkami, jaký je konec, podle čeho jste se rozhodovali?
Hrajeme s jednou přestávkou po prvním dějství, konec bych zatím nechal jako překvapení.
Čím je prostor Janáčkova divadla specifický – až už v dobrém nebo ve zlém?
Nad tím jsem nepřemýšlel. Byl jsem tu jako gymnazista na školním výletě, hrála se Jenúfa a působilo to na mě velmi silně, jako velký prostor. Tak jsem to měl i zafixované, ale když teď sedím blíž zpěvákům, tak už to tak nevnímám. Je to místo, kde pracuji, necítím nějakého genia loci.
Myslel jsem spíš jeviště z technického hlediska, jestli je něčím zvláštní…
Je to standard.
Brněnský operní sbor je po hudební stránce značka kvality. Pracuje se s ním dobře i scénicky, vychází vám vstříc, nebo se odboráři dívají deset minut před koncem zkoušky významně na hodinky?
Pracují profesionálně i s nasazením.
Holanďan prohlásil „nikdy se nevzdám", ale Satan ho slyšel a vzal ho za slovo, jak zpívá Senta ve své baladě. „Nikdy“ se proměnilo ve věčné bloudění oceány a stačil na to jeden neuvážený výkřik. Jaká je tedy síla slova?
Křesťanství zakazuje přísahat, přísaha sama je hříchem, stejné je to s prokletím – je to démonizující, nebo jako by se chtěl člověk rovnat Bohu. Takže i to jedno slovo, jedno prokletí, jedno rouhání je něco, co může člověka ovlivnit. Mám rád přísloví „člověk míní, a Bůh mění", ale tady nejsme u přísloví. Mluvíme o tom, že ať je člověk jakkoliv silný a odhodlaný dokázat téměř nemožné, stále je to jenom člověk. A bylo by dobré, kdybychom si všichni uvědomili, že i když jsme sofistikovaní a máme v tomto stadiu vývoje velké vědomosti, stále jsme jenom lidé. A stále je tu také něco, co je silnější – ať už tomu říkáme příroda, Bůh, nekonečné znalosti, pořád je ještě něco nad námi. Ne proto, abychom se dostávali do nějaké deprese a malověrnosti, ale má nás to přimět k jisté pokoře.
Foto archiv SND a Boris Klepal, scéna Bludného Holanďana Jana Hallová.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..