Rudolf Brančovský: Moje mapa Brna je malá

„Banjo je moje vášeň. Pokaždé, když slyším nebo jen vidím banjo, mám radost,“ řekl před časem v jednom rozhovoru Rudolf Brančovský, zpívající výtvarník, kapelník skupiny Poletíme? K novému rozhovoru jsme se sešli krátce po vydání nového alba Turbošansón. O banju jsme se tentokrát nebavili, ale dostali jsme se například k flašinetům nebo k pohřební hudbě.

Nové album skupiny Poletíme? začíná písní Hadi, která se objevila už v roce 2005 na CD tvé tehdejší skupiny Veselá zubatá Hodná sestra zlého Smrťáka Tvrďáka. Proč ses, Rudolfe, rozhodl k ní vrátit?
To už je mnoho let, co vyšla. Já jsem si přehrával některé své starší písničky a poslouchal staré desky. Tahle píseň ve mně zůstala dlouho uložená, a tak jsem si řekl, že by bylo zajímavé po ní znovu sáhnout a oživit ji aspoň pro koncertní hraní. A nakonec jsme se rozhodli natočit ji i na desku.

Poletíme? na Veselou zubatou částečně navázali, ale každá ta kapela měla jiný charakter, používala jiné nástroje, hrála jiný styl hudby. Vnímáš tam po letech nějakou kontinuitu?
Ty dvě kapely měly společnou jednu věc – já jsem je řídil, přinášel jsem do nich písničky. Nejprve jsem měl skupinu lidí, která se jmenovala Veselá Zubatá a teď mám skupinu lidí, která se jmenuje Poletíme? Ten personál se tak proměnil, že jsem potřeboval jiný název. A také jsem za Veselou Zubatou potřeboval udělat tlustou čáru, protože se z mého autorského pohledu zdála témata, která jsme zpracovávali, už vyčerpaná. Byl čas přijít s něčím jiným a trochu se zbavit nálepky, která byla s Veselou zubatou spojena, abychom mohli pracovat s ostřejšími nástroji.

Co tím přesně myslíš?
Jako chirurg při operaci. Veselou zubatou lidé vnímali jako křesťanskou nebo „polokřesťanskou“ kapelu. Mladí křesťané měli sice radost, že v tom trochu skleníkovém prostředí mají zastání, ale já jsem cítil svázané ruce, nemohl jsem moc otevírat nová témata. Nebavilo by mě to dělat, kdybych nemohl být absolutně upřímný. I proto jsem tedy potřeboval nový název. Když se tedy vrátím k té kontinuitě, tak tenkrát jsem nosil nějaké písničky a v kapele hráli nějací lidé. Teď nosím jiné písničky a hrají se mnou jiní lidé. A taky jsem starší.

Skupina Poletíme? existuje šest let a za tu dobu vydala už čtyři alba, což je slušná bilance. Nápady ti tedy chodí?
Koukám se kolem sebe, inspirují mě věci, chci o nich napsat písničku. Udělám to, strčím ji do šuplíku, kde jich mám už hromadu, a pak z nich vybírám. Už teď mám připravené další na potenciální příští desku. To samozřejmě neznamená, že se na ní skutečně objeví, ale napsané jsou.

Říkáš, že tě inspirují věci kolem tebe. V písni Flašinety například zpíváš o první světové válce – v roce, kdy si připomínáme sto let od jejího rozpoutání…
Já pro inspiraci nechodím daleko, čerpám většinou z vlastních příhod. Flašinety jsou příběh mého praprapradědečka, jak mi o něm vyprávěla babička. Je to písničkový přepis toho, co on dělal a čím byl známý. Spíš než že by flašinety vyráběl, uměl do nich udělat nové písničky. Flašinetářů a flašinetů bylo dost, ale byli odkázáni na jednu píseň, kterou hráli pořád dokola. A on uměl vyrobit novou píseň, tu starou si pak nechal a dal ji zase někomu jinému. A tak pořád dokola. Takhle jsem to slyšel od babičky, ale ta už je taky dlouho po smrti.

Vidíš, zrovna před pár dny se ke mně dostalo nově vydané CD Starý dobrý flašinet s více než dvaceti flašinetovými nahrávkami. Pořád je tedy o tuto starou „technologii“ zájem.
Flašinet je úžasný nástroj. Chtěl jsem si dokonce jeden pořídit a i tato deska měla být hodně flašinetová. Ale nakonec jsem od toho ustoupil, protože je to hodně drahá záležitost.

Kdybys uměl dělat flašinetové písničky jako tvůj praprapraděda, kterou ze svých vlastních písní bys vyrobil jako první?
Asi Fousy, to je taková kramářská píseň, tu mají lidi nejradši.

Pokračujme v odkrývání tvých inspiračních zdrojů. V písni Černá Hana zpíváš o krasavici, která „obří silou mlátí chlapy, láme kosti, trhá, škrtí, drápe a vyráží zuby“. Nebudu se ptát, jestli v tomto případě jde o skutečnou postavu, ale spíše, jestli se obecně inspiruješ lidmi, které potkáváš?
Já se to nebojím říct. Ona existuje, i když se jmenuje jinak. Nedávno jsem ji potkal a řekla mi, že se zlepšila, že už to s ní není tak hrozné. Ve svém okolí však mám několik kamarádů, kteří museli po setkání s ní vyhledat lékařskou pomoc.

Černá Hana v písni je „postrachem města Brna“. Ty v Brně žiješ a tvoříš. Vnímáš Brno jako inspirativní město?
Je to můj domov a všude, kde člověk je, se dějí věci, kterých si může všímat a soustředit se na ně. Každý kreativní člověk, který má potřebu tvořit, takové věci vnímá kdekoli. Brno mi přijde ideální v mnoha ohledech pro mne i pro kapelu. Náš saxofonista Pavel Križovenský je Pražák, náš basista Honza Beran je z Olomouce. Sjíždíme se z různých koutů a Brno je hezky uprostřed republiky, což je ideální.

Máš oblíbenou část Brna?
Moje mapa Brna je velice malá. Zahrnuje území, kam od svého bydliště dojdu za deset minut. Bydlím na moc hezkém místě v centru a všude kolem jsou obchody nebo podniky, které potřebuju k životu. Nemusím z centru nikam chodit, což mi vyhovuje.

Máte s Poletíme? oblíbený klub nebo domovskou scénu?
V Brně máme několik možností. Potřebuju, aby byl klub příjemný pro lidi a aby měl i pro nás ideální podmínky. Odpadají například „naleštěné“ kluby, kde se člověk bojí, aby něco nerozbil nebo nepolil. Jeden novinář se mě například ptal, jestli bychom byli ochotni hrát v Sonu. Ale tam se nesmí kouřit a mně pořád připadá, že by to našim posluchačům vadilo. Mockrát jsme hráli v Metru, líbí se nám Kabinet múz a větší koncerty děláme na Flédě. To jsou základní možnosti, které má v Brně každý. V Praze pak máme rádi Rock Café a křest nového alba bude probíhat ve Futuru.

Jsi výtvarník a přitom skládáš písničky. Máš tyto dvě profese v hlavě oddělené, nebo se prolínají?
Já bych řekl, že když má člověk puzení nějak se umělecky vyjadřovat, rozlévá se mu to v různých rovinách. Například já jsem teď unavený z natáčení a vydávání desky a moc se těším, až začnu malovat. Předtím jsme v lednu a v únoru neměli žádné koncerty a v té době jsem hlavně maloval a hrozně mě to bavilo. Do žádné z těch činností se nemusím příliš nutit, ony si samy o sebe řeknou. Vystupují nahoru jako bubliny, když vařím krupicovou kaši.

Zpracováváš jako výtvarník a autor písní podobná témata?
Obrazy tvořím v různých kolekcích a některé jsou tak abstraktní, že se o prolínání s textem nebo s hlubší myšlenkou nedá příliš mluvit. Součástí bookletu nového alba je naopak kolekce obrazů panáčků, lidí, a ty písničky jsou o lidech. Aniž bych tedy booklet cíleně ilustroval, rozřezal jsem svou výtvarnou tvorbu, a ono se to hodí k sobě. Dlouho jsem se tomu ale bránil, nechtěl jsem hlídat zároveň dva psy na jednom vodítku.

Jak se zrodil název alba Turbošansón?
My neustále hledáme slovo, které by nás jako kapelu vystihovalo, což je složité. Psali jsme si na plakáty „skupina dobře vypadajících mužů“, potom „original banjo punk future jazz band“. Když jsem se to snažil zjednodušit, napadl mě „turbošansón“ – příběhy, které nehrajeme jako klasický barový šanson, ale energickou formou, která je pro Poletíme? typická. Proto jsem si řekl, že budeme „na chvíli“ turbošansón. A když jsme hledali název na desku, bylo to.

Mluvili jsme o rozdílech mezi Veselou zubatou a Poletíme? Vnímáš ale jako autor a kapelník i nějaký posun u Poletíme? od jedné desky k druhé, třetí a čtvrté?
My jsme se při nahrávání vždycky snažili zachytit aktuální stav kapely. První deska tedy odpovídá stavu, ve kterém kapela byla před šesti lety a poslední je naše současnost. Díky častému koncertování si naše muzikantství příjemně sedá, jako hráči se rozvíjíme stále víc, takže nové album je vyhranější. Když jdeme teď točit desku, už víme, jak to bude fungovat, jak se na to připravit. Na starších albech je ještě samozřejmě slyšet tréma začínající kapely. Musím ale říct, že na všech deskách, ať jsou natočené jakkoli, máme hity, které lidé na koncertech chtějí slyšet. A to je asi to nejdůležitější.

V době, kdy čím dál víc kapel vydává své nahrávky vlastním nákladem a bez velkých vydavatelů se obejde, jste desku vydali u Supraphonu, tedy u velké firmy s dlouholetou tradicí.
Já moc nevím, jaký byl Supraphon dřív. Ale teď je tam milá paní ředitelka a velmi vstřícný personál. Jako kapela jsme dostali tým lidi, s nimiž spolupracujeme a kteří nám odborně pomáhají s věcmi, kterým sám nejsem ani schopen rozumět, například s komunikací s novináři nebo se sociálními sítěmi.

Svá první alba jste s Poletíme? nabízeli na webu i k bezplatnému stažení. Dokonce jsi mi před časem řekl: „Chceme, aby naše hudba šla mezi lidi a žádná bariéra by jí v tom neměla bránit. Je na každém posluchači, jestli si desku koupí, nebo stáhne zdarma.“ Změnil se nějak tvůj přístup po přestupu k velkému vydavateli?
My si už v současné době můžeme dovolit desku prodávat, protože lidé si od nás nekupují zajíce v pytli. Náklady na kapelu rostou. Kdysi jsme se spokojili s klipem, který jsme si udělali sami, teď jsme natáčeli s profesionální produkcí a máme v plánu další věci, které stojí peníze. Třeba jen samotný booklet alba, na kterém pracovali profesionální fotografové a grafik… Proto jsme se desku tentokrát rozhodli nedat ke stažení, ale pokoušíme se ji prodat.

Album Turbošansón produkoval Ondřej Ježek, v tomto oboru jeden z nejlepších u nás. Proč jste si vybrali právě jej a jaká byla přesně jeho role?
O Ondřeji Ježkovi všichni mluvili jako o legendě, ale já jsem se tomu zpočátku trochu bránil. Říkal jsem si totiž trochu pyšně, že my to uděláme jinak, že nejsme jako ostatní. Nakonec jsme však po neúspěšném prvním pokusu s nahráváním alba u Ondřeje skončili. A jsem tomu rád, protože jsme si výborně lidsky sedli. Jeho přínos byl v tom, že uměl zachytit naši realitu bez jakýchkoli studiových bariér a hlavně nám zprostředkoval to, že jsme se cítili naprosto svobodně.

Říkal jsi, že jedním z důvodů přerodu Veselé zubaté v Poletíme? byla potřeba zbavit se nálepky křesťanské kapely. Na minulé desce jste ale měli píseň Muž neviditelný – o tom, že člověk si sám nemůže vzít život, protože si jej sám „nedal“. Na novém albu v písni Moje poslední vůle se opět objevuje křesťanská naděje: „Já to vím, lidská duše žije dál a podle skutků svých nekonečno prožívá, a proto nemám strach, protože na misce vah andělé naměří…“ Přemýšlíš o posledních věcech člověka?
Smrt člověk vidí kolem sebe, když se před ní neuzavírá. Muž neviditelný byl příběh bezdomovce, který ještě pořád žije, daří se mu dobře a dokonce si pořídil bydlení. Píseň Moje poslední vůle jsem napsal po návštěvě pohřbu jednoho blízkého člověka. Řekl jsem si, že musím mít píseň, která se bude hrát na mém pohřbu. Jednak abych se s lidmi, kteří přijdou, rozloučil, jednak aby ty věci nevnímali tak strašně negativně. A další důvod je, že když si lidé tuto píseň oblíbí, mohou si ji nechat zahrát i na svých pohřbech. Vždyť tam se nemusí hrát jen depresivní cajdáky.