S muzikantem v kuchyni. Jiří Slavík o hudbě, lidech i gastronomii

S muzikantem v kuchyni. Jiří Slavík o hudbě, lidech i gastronomii

Kontrabasista Jiří Slavík procestoval s hudbou Evropu: chodil na kontervatoř v Římě, v Londýně studoval klasický kontrabas a jazzovou kompozici. V současné době žije v Paříži a hraje s předními evropskými hudebníky i soubory. Nejvíc ho ale stejně dostane folklor z moravsko-slovenského pomezí, se kterým jako dítě začínal. Na JazzFestBrno přijíždí s kapelou Fly Agaric – Muchomůrka červená.

Jak se žije muzikantovi v Paříži?
No, není nás tady nejméně. Je to hodně velké město a říká se, že se za posledních dvacet let počet muzikantů desetinásobně zvýšil. Podmínky se zlepšily hlavně ke konci vlády Françoise Mitterranda, který rozjel velkou kulturní kampaň, nejrůznější dotace a to sem přitáhlo spoustu lidí. Teď už to trochu stagnuje, určitě není možné udržet jazzovou scénu v takovém měřítku tak, aby byl každý podporovaný. Francie má navíc zvláštní systém podpory umělců, při splnění určitých podmínek tady může člověk dostávat každý měsíc od státu něco jako plat. Ale nemám pocit, že by to nějak zvlášť prospívalo.

Takže konkurence, ale zároveň i motivace?
Motivace musí být, ale ta je dána spíše vysokou profesionální úrovní. Tady, když si s někým nesednete, tak můžete hned zavolat dalšímu, který je stejně dobrý, ne-li ještě lepší. Zdejší hudební scénu neprobádáte za jeden měsíc, tak jako v nějakém menším městě. Je tu vlastně několik hudebních scén, které se navzájem nepřekrývají. Hudebník může tím pádem neustále objevovat.

Strávil jste celou druhou polovinu svého života v zahraničí. Jaké jsou návraty do vlasti? Cítíte rozdíl mezi vámi a muzikanty bez zahraniční zkušenosti?
V rámci jazzu určitě ano. Je hned hmatatelně vidět, že někdo nevystrčil paty z domova. A zvláště jde-li o zem jako Česko, kam byl jazz importován. Když jazzman nevystrčí paty z New Yorku, tak to může být i výhoda, ale myslím si, že je naprosto stěžejní, aby se český muzikant jel podívat alespoň do Evropy. Aby zjistil, jak to tam funguje, a zažil pocit z kultury, které není jazz cizí.

Co myslíte slovem cizí?
Pro mě bylo třeba zásadní, když jsem v Londýně hrál v nějakých klubech a lidi znali slova jazzových standardů a začali zpívat. Samozřejmě, hudební tvorba jako taková může být na vysoké úrovni i bez toho, aby člověk moc cestoval, a možná že dnes, díky internetu je to i trochu snazší. Můžeme poslouchat desky, které vycházejí na úplně opačném konci světa, a přitom se tam nikdy nezajedeme podívat, sledujeme videa na YouTube… Možná už to sice není tak nutné jako dřív, ale pořád si myslím, že „jít do světa“ je pro muzikanta plus. Mě to rozhodně obohatilo a nedokážu si představit, že by to někomu v konečném součtu mohlo něco vzít.

Jiný svět můžete najít ve vedlejším domě

Začínal jste ve folklorním souboru. Máte folklor v krvi?
Čím dál víc se mi to vrací. Abych řekl pravdu, je to asi jediná hudba, na kterou mám vyloženě fyzickou reakci. Když slyším třeba ženský zpěv tam od nás z regionu, z moravsko-slovenského pomezí, tak to normálně projede celým mým tělem. U jiných hudebních žánrů se taková reakce takhle intuitivně nedostaví. Na folkloru jsem vyrostl. Začal jsem ho hrát, když mi bylo pět, a skončil jsem až ve svých čtrnácti letech, kdy jsem se odstěhoval do Itálie – to pak nejde popřít. I když potom člověk vyroste, dělá jiné věci, stále se k tomu bude vracet. Možná to je i hlavní důvod mých návratů, občas mi tahle část tak strašně chybí, že mám potřebu si to doplnit, dobít tuhle energii. Český a moravský folklor je navíc ohromně bohatý, nekonečný. Je to obrovská studna melodií, námětů a emocí.

V posledních letech se jazz formálně dost mění. Co se podle vás v jazzu děje?
Já si myslím, že jestli se v Evropě s jazzem něco děje, tak je to způsobeno myšlením evropských muzikantů, daleko více ovlivněných klasickou hudbou, než je tomu u amerických hudebníků. Většina z Evropanů má za sebou studium klasické hudby. Ve Francii se například v poslední době otevírá cesta pro takzvanou texturální improvizaci, která spočívá v tom, že na sebe muzikanti vzájemně reagují v kontextu abstraktnějších hudebních celků, než je téma, což je někdy dosti svazující. Používá se i termín „volná improvizace“, kterému však moc nevěřím, přesnější slovo je podle mě „texturální“. Hudebník se nemusí k tématu vracet, reaguje na impulz. I američtí hudebníci ve standardní formě však také občas utečou od tématu a nechají se intuitivně dovést úplně jinam.

Co je tedy rozhodující?
To, co rozhoduje, je síla hudebního díla. Pokud se člověk vzdálí natolik, že to přestane dávat smysl a lidi už vůbec nebudou chápat, o co vlastně jde, tak ta hudba nebude mít ten dopad. Pro mě je nejdůležitější, bez ohledu na to, zda se hudebník k tématu vrátí, či ne, jak úspěšný je v tomto snažení – jestli ta hudební myšlenka má pořád nějakou sílu. Ta forma „téma, spousta chorusů a zase téma“ ještě pořád žije, má svoje publikum, i když spíše na jam sessionech. Stále jsou lidé, kteří se nechají strhnout technikou a fyzickým výkonem, ale je dobře, že se rozvíjí i alternativní žánry, které se vůči tomuhle pojetí vymezují.

Zajímáte se i o jiné umělecké disciplíny?
Paříž nabízí spoustu možností. Je možné tu třeba chodit do kina za relativně malé peníze – když zaplatíte dvacet eur měsíčně, dostanete kartu na neomezený vstup skoro do všech kin. Je tu také obrovské množství galerií i muzeí s výtvarným uměním. Ale to je v takových metropolích, jako je Paříž, téměř samozřejmost. To, v čem se já osobně hodně angažuji, je gastronomie.

Gastronomie jako umění?
Většina lidí gastronomii za umění nepovažuje, ale já ji částečně jako umění vnímám. Je v ní obrovská tvořivost, navíc rychlost, s jakou se v posledních letech vyvíjí, je fascinující. Co se mi ale líbí nejvíc, je, že nastala doba, kdy mezi sebou kuchaři sdílí úplně všechno, ovlivňují se, pořádají různé konference, kde každý odkrývá karty a klidně ukáže lidem do detailu, jak to dělá. To je ohromně inspirující. Probíhá jakýsi návrat ke kořenům, mluví se o tom, že vše musí být lokální, pracuje se s tím, co je přímo na místě. Podobně by to mělo být i v hudbě. Než se začnu zabývat brazilskou nebo indickou hudbou, která mě sice obohatí, měl bych se zamyslet nad tím, co mám přímo před barákem. V poslední době mi připadá, že toho mám přímo před sebou tolik, co jsem dříve ignoroval. Důležité je pro mě i to, že kuchyně je vždycky pro lidi – je třeba ji strávit, a ještě ke všemu je v ní velký prostor pro improvizaci.

Jak to myslíte?
V nejvyšší gastronomii se pracuje vždy s tím, co se ráno najde na trhu, jaké suroviny a ingredience máte k dispozici. Podle ročního období nebo místa, kde právě jste. A muzikant by měl myslet úplně stejně. Nemůžete hrát v kostele a v malém klubu tu stejnou hudbu. Nebude znít patřičně, nebude fungovat. Takže je tu pro mě spousta paralel. A Paříž je na tohle jedno z nejlepších míst.

Věnujete se i kompozici. Co vás nutí sednout a psát, co vás inspiruje?
Pro dokončení díla hraje určitě svoji roli termín, na začátku si ho někdy musím zvolit sám. Co se týče inspirace, ta je podle mě už v tom, že jsem muzikant, a podle mě by muzikant měl vymýšlet a tvořit. A inspirací může být jakýkoliv zážitek, kterým člověk projde. Kdybych nepsal hudbu a nepracoval aktivně s tím, co jsem zažil, můj život by se radikálně změnil. Hudbou filtrujeme, co se stalo, co se děje, je to jazyk, kterým mluvíme. Je to logické. Pro mě je nepochopitelné, že někteří muzikanti nemají potřebu psát hudbu. Asi hudbu nechápou jako aktivní jazyk, kterým by mohli oni sami promlouvat a říct něco osobního. Dokud budu žít, budu mít o čem psát. Otázka je, zda to vždy dokončím. Je pravda, že jsem už nedodělal spoustu věcí. Třeba po nějakém čase nebyly tak zajímavé nebo na ně nezbyl čas. Tak už to chodí.

Kromě folkloru, jaká hudba vás vždycky dostane?
Mohl bych jmenovat mnoho autorů a interpretů, jejichž hudba je velmi komplexní, velmi bohatá a jednoduchá zároveň a která se mě přímo dotýká. Což je pro mě asi svatý grál hudby. Kdybych měl jmenovat jednoho, tak to je Johann Sebastian Bach. To je studna nápadů i emocí a mnoha dalších věcí důležitých pro generace minulé i příští. To, co mě na jeho hudbě baví nejvíc, je fakt, že ji můžete poslouchat mnohokrát a na mnoho způsobů. Naposloucháte horní hlas, pokračujete spodním nebo vnitřním hlasem, vnímáte architekturu skladby, studujete kompoziční techniku a potom na to celé klidně zapomenete a necháte se unášet tou emocí, a pořád je to obrovsky bohatá hudba. Ale můžete to zažít, i když jdete třeba po ulici a najednou slyšíte zpěv – v tom nejčistším slova smyslu folklorní – kdy interpret často ani netuší, jak je to, co dělá, hluboké a současně v rámci své vnitřní přirozenosti jednoduché. Zajímají mě hudebníci, kteří pochopili, že podstata hudební myšlenky může být vyjádřena kdykoliv a kterýmkoliv hlasem. Že to není jen sólista, který hraje téma a ostatní stojí okolo něj a snaží se mu nezaclánět. Slovo si prostě může vzít kdokoliv a kdykoliv, což je princip té nejlepší komorní a do jisté míry i symfonické hudby. Pořád se něco mění, někdo promlouvá a současně vytváří prostor pro další informaci. Tahle interakce je to, co hledám a o co se snažím.

Posloucháte i jiné hudební žánry?
Určitě. Jsem také pedagog, takže musím sledovat, co se děje kolem mě. Moji studenti se ptají, co si myslím o tomhle zpěvákovi nebo kapele, a já na to přece musím odpovědět. Žiji v současnosti a jenom k ní se můžu objektivně vyjádřit. Absolutně netuším, jak to bylo v minulosti, protože nemám onu patřičnou osobní zkušenost. Když poslouchám současnou hudbu, tak se ji snažím nějak logicky propojit s tím, co už tu bylo, abych si taky mohl vytvořit představu o tom, co by mohlo přijít v budoucnosti. Rád bych viděl víc muzikantů ochotných poslouchat bez předsudků. Může se klidně stát, že hudba, která je komerční, je i velmi kvalitní. Když jsem žil v Itálii, moji spolužáci poslouchali desku amerického rappera d’Angela. Já jsem to ignoroval, protože na obalu byla fotka polonahého svalnatce a měl jsem vůči tomu spoustu předsudků. O pár let později jsem uslyšel tu hudbu znova a zjistil, že má neskutečný groove, děje se v ní hodně věcí a vůbec není lehké ji jen tak uchopit, natož ji takhle zahrát.

Kladete si nějaké konkrétní cíle, nebo se necháte vést osudem?
Já myslím, že není možné si klást dlouhodobé cíle. Pokud mám životu naslouchat, nemohu plánovat na deset let dopředu. Já mám matnou představu o tom, co budu dělat a čemu se budu věnovat tak asi do konce roku. A jestli to tak skutečně bude, to se teprve ukáže. Jediné, co vím, je, že musím pokračovat v tom, co už jsem začal. V hudebním prozkoumávání všemožných koutů, ve snaze pochopit to a vstřebat, v poznávání lidí a různých kultur, v pokusech domluvit se jejich jazykem, abych získal co možná nejobjektivnější obraz toho, jak to celé funguje. Ve velkém městě, jako je Paříž, podle mě ani jinou cestou jít nelze. Tady vyjdete z domu a potkáváte lidi z celého světa. A pokud s nimi chcete komunikovat, musíte se snažit jim porozumět a dozvědět se o nich víc než jen to, že jsou Pařížané. Postupně se vám tak mohou otevírat dveře, které byste jinak neotevřeli. Jiný svět můžete najít i ve vedlejším domě, a byla by obrovská škoda o něm nevědět.

Je za tím vaše zvídavost a chuť poznat věci do hloubky?
Samozřejmě, to je úplný základ. Ve chvíli, kdy bych nepociťoval tuto zvídavost, tak bych se úplně změnil a nevím, jestli by to, co dělám, mělo vůbec smysl. Učitelem jsem navíc nejen z ekonomických důvodů, ale i z přesvědčení. A jako učitel musím být zvědavý. Mám před sebou neustále se měnící skupinu lidí a musím se ptát sám sebe, jak s nimi mám mluvit, co ode mě chtějí slyšet a co bych jim měl ukázat.

Vaše kapela se jmenuje Fly Agaric – muchomůrka červená. Krásná houba jako droga, estetický objekt, nebo proč vlastně?
Dlouho čekám na tuto otázku. I na to, jestli se někdo zeptá, zda jsem ji jako drogu použil. Opravdu nepoužil. Ani v gastronomii. Mě nejvíce zajímá série mýtů, které se tradují kolem této houby. Naše první deska se jmenuje in Search of Soma a řada lidí neví, co je to Soma. Pokud tedy nečetli knihu Aldouse Huxleyho Konec civilizace aneb Překrásný nový svět (v originále Brave New World). Autor zde popisuje použití této substance – Soma je jakýmsi rituálním nápojem pohanských bohů, jehož složení je neznámé, ale spekuluje se, že jeho základem byla právě muchomůrka červená. Muchomůrka je zároveň asi nejznámější houbou. Znají ji i v zemích, kde se nehoubaří, viděl ji každý. Objevuje se ve filmech pro děti, na nejrůznějších obrazech. A přitom je pořád trochu záhadou a názory odborníků na ni se dost liší: někteří tvrdí, že je smrtelně jedovatá, jiní, že není, další říkají, že je halucinogenní. Nikdo přesně neví, kam ji zařadit. A ta naše kapela je jí v tom smyslu podobná. Zjednodušeně se o nás dá říct, že hrajeme jazz, ale když si nás někdo poslechne pozorněji, zjistí, že to tak úplně není. Těch vlivů v naší hudbě je víc a někdy je obtížné je rozeznat. A proto nám tato paralela připadala lákavá.

A slovo na závěr?
Chtěl bych říct, že jsme strašně rádi, že nás Vilém (Spilka) letos pozval a že můžeme v Brně hrát. JazzFestBrno je jedinečná akce a je to suverénně nejotevřenější festival v Česku. Jsou tu velké hvězdy i neznámí hudebníci, o kterých ještě nikdo neví. Je tu cítit dramaturgický zájem o kvalitu, a nejenom o mediální atraktivitu – právě toho si moc ceníme.

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Brad Mehldau se svým triem včera okouzlil publikum v Janáčkově divadle a dostál vynikající pověsti, která ho předcházela. JazzFestBrno začal po všech stránkách skvěle.  více

Stejní muzikanti, stejná hudba a dva rozdílné koncerty. Koncert Brada Mehldaua s jeho triem v turecké Antalyi a v Brně, aneb jaké to je, když si diváci vytvářejí atmosféru sami.  více

Kytarista Peter Bernstein přijede na letošní ročník festivalu JazzFestBrno se svými dlouholetými spoluhráčí Larrym Goldingsem a Billem Stewartem. Náš rozhovor také u jeho „domácí“ kapely většinou zůstal, i když jsem se nezapomněl zeptat ani na Brada Mehldaua, s nímž Peter Bernstein často hrává.  více


Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více