Vojtěch Semerád je uměleckým vedoucím vokálního souboru Cappella Mariana, se kterým interpretuje zapomenutá díla středověké a renesanční vokální polyfonie. Soubor pravidelně vystupuje na prestižních festivalech v České republice i v Evropě. Hlavním tématem našeho rozhovoru byla chystaná projekce prvního československého velkofilmu Svatý Václav se živým hudebním doprovodem sestaveným z památek období středověku vázaných na svatováclavskou legendu.
Letošní sezónu cyklu Barbara Maria Willi uvádí… otevírá Cappella Mariana hudebním doprovodem unikátního filmu Svatý Václav režiséra Jana Stanislava Kolára z roku 1930, resp. jeho němé verze. Jak se tento nápad zrodil a objevily se při přípravách nějaké problémy?
Projekt jsme poprvé realizovali již v roce 2018 při oslavách 100. výročí založení republiky. Bylo to pro londýnský Barbican Hall, kam nás pozvala i česká ambasáda. Takvznikl nápad doplnit tento němý film nikoliv o hudbu symfonickou, ale o takovou, která by se dobově více hodila tématu. Samozřejmě film vznikal v době s jinými estetickými nároky na „informovanost“ a styl tomu pochopitelně odpovídá. Realizační tým sestával ze širokého kruhu kunsthistoriků a historiků a film tedy obstojí i z dnešní perspektivy. Vybíral jsem tedy hudbu, která buď přímo, nebo nepřímo souvisí s legendou o svatém Václavu. Je to hudba primárně domácí, česká, psaná přímo k oslavě svatého Václava nebo se váže k českým světcům, kteří mají vztah k Václavovi jako třeba svatá Ludmila. Při letošní repríze v rámci cyklu Barbara Maria Willi uvádí… dojde pouze ke kosmetickým úpravám.
Jak velké je zastoupení skladeb, které se sv. Václavovi věnují?
Těch nejstarších hudebních památek je opravdu poskrovnu, moc se jich nedochovalo. Čím blíže k současnosti, tím více památek se nám dochovalo. V prvních staletích vývoje české hudební kultury byla minimálně polovina hudební produkce vztažena ke kultu českých svatých. Jednalo se o určité symboly národní identity a úcta ke světcům byla důležitou součástí života. Ne v tom dnešním slova smyslu, tj. života kulturního, ale spíše duchovního, který se točil kolem liturgického roku a svátků. Tam je i podstata národa.
Penzum vybraných skladeb je z hlediska datace i stylů poměrně pestré – najdeme mezi nimi Hospodine pomiluj ny, ale třeba i skladatele 15. století. Cílili jste tento poměr nějak vyrovnat, nebo převažují spíše skladby ze 14. a 15. století?
Především jsme se snažili brát ohled na hudební pestrost. Film má více než hodinu a půl a kdybychom vše měli doplnit pouze gregoriánským chorálem, nefungovalo by to. Od počátečních jednohlasých písní a chorálů se dostáváme k vícehlasu a objevují se i výtahy z rukopisu Carmina Burana. Jsou to spíše „výpady“ obsahově zajímavé než nějak správně muzikologicky zasazené do dějinného vývoje. Také bylo třeba balancovat mezi stylovou autentičností, čistotou a posluchačskou zkušeností. Nicméně film má takovou hloubku a je tak kvalitně udělaný, že diváka upoutá bez ohledu na cokoliv.
Jakým způsobem byly voleny jednotlivé skladby vzhledem k filmovým scénám? Měli jste hned při výběru skladeb představu, co by mělo kde zaznít?
Já při práci postupoval víceméně podle dvou parametrů: prvním bylo to, co jsme si zde právě povídali, tzn. samotný výběr okruhu skladeb, které se hodí ke svatováclavské tematice, případně se nějak váží k historickým událostem, které film sleduje, jako třeba předání ostatků svatého Víta. Druhým krokem bylo film mnohokrát projít a přiřazovat hudbu k jednotlivým obrazům. Toto bylo vyloženě metodou pokus-omyl. Pak se nicméně objeví nevyhnutelná překážka v podobě minutáže, resp. délky jednotlivých scén. A poslední fází je propojování obrazů, tzn., musíte je „zabrousit“, musíte udělat přechody, musíte myslet, jak co na sebe bude navazovat a podobně.
Ještě mě napadá, jak je to vlastně s vybranými skladateli – mj. Guillaume de Machaut či Petrus Wilhelmi de Grudencz – měli oni nějaký vztah k zemím Koruny české?
Tak právě třeba Guillaume de Machaut byl sekretářem Jana Lucemburského, takže zde i fyzicky pobýval. Ne tedy moc často, protože Jan Lucemburský byl většinu času buďto v bitvách, nebo na cestách. Určitě ale můžeme Guillauma de Machaut považovat za největšího středověkého skladatele, který se na území Koruny české pohyboval a byť nebyl Čechem, tak jej s naší zemí pojí pevné pouto. Petrus Wilhelmi de Grudencz pocházel z oblasti dnešního Polska, ale jeho skladby jsou skutečně hojně zastoupeny v českých pramenech. Můžeme dokonce spekulovat, že zde působil nebo se přinejmenším pohyboval. Nicméně je potřeba mít stále na paměti – bavíme-li se kupříkladu o pramenech z patnáctého století, jako je třeba Franusův kancionál nebo potom Kodex Speciálník, že ten způsob vnímání národa byl diametrálně odlišný tomu, jak jej chápeme dnes, a tím pádem ani nemůžeme říkat „tohle byl Čech a tenhle nebyl“. Bylo to vše velmi promíchané a reálně záleží jen na tom, že se zde tato hudba provozovala – že byla „místní“.
Mě ještě zaujala ta minutáž… Bylo potřeba – třeba z hlediska délky skladeb – něco upravovat? Přidat či odebrat opakování a tak?
Přesně tak, obojí – buď jsme natahovali a přidávali nějaké repetice, nebo naopak vybrali jenom úryvky z nějaké skladby, tak aby nám to vycházelo dle jednotlivých scén. Příkladem může být poměrně dlouhá scéna, ve které Germáni napadají českou zemi… tam jsme museli právě jednu instrumentální skladbu s flétnou a gotickou harfou zopakovat.
Vidíte! A já se chtěl zrovna zeptat, jak jste ke skladbám přistoupili z hlediska instrumentace. Zapojili jste i nějaké atypické hudební nástroje? Třeba fidulu?
Ne, ale používáme neautenticky trombón. (smích) Ale nikoli proto, že by to měl být trombón – slouží nám prostě jako imitace signálních rohů. Tady se vždy snažíme vycházet z možností ansámblu, kdo na co hraje. Takže Tomáš Lajtkep nám dělá dvorního trubače.
Když jste tehdy v roce 2018 Svatého Václava připravovali, byla to Vaše první zkušenost s „doprovázením“ němého filmu? Přece jen se asi nejedná o něco, k čemu se člověk dostává nějak zásadně často. Co jste si z celého procesu odnesl?
Bylo to určitě poprvé a je to disciplína sama o sobě, ale šel jsem do toho, protože se mi nápad líbil a po určité době to bylo zase něco nového, nová výzva. Ale člověk na tom stráví spoustu času. Kdybych do něčeho podobného měl jít znovu, tak bych to raději koncipoval jako spolupráci se současným skladatelem, který by v případě potřeby třeba dokomponoval vybrané úseky nebo připravil pasticcio, protože středověká hudba má svým způsobem omezené výrazové prostředky. Také se s ní nedá pracovat, že byste ji přehodil vzhůru nohama a ono by to fungovalo. Což se týká třeba i přechodů a napojení, to byl pro mne docela velký oříšek… Kdyby tedy v budoucnu přišla nějaká obdobná nabídka, rád bych do toho šel, ale uvítal bych nějakou spolupráci.
Jak zásadní je prostor, ve kterém se promítá? Myslím teď z hlediska zvučení a podobně. Narazili jste při přípravách i na ryze technická omezení?
Ano a je to opět dáno historičností a stylem hudby jako takové. Není to nástrojově, ani hlasově psané tak, aby to mohlo být v kině. Třeba právě v Barbican Centru jsme byli v kině kvůli promítání a museli jsme být nazvučení, takže se podařilo dosáhnout určitého kompromisu, ale není to ideální. Osobně preferuji ryze akustické provedení, jak jsme vše uváděli v rámci Svatováclavského hudebního festivalu v krásném kostele svatého Václava v Opavě. To je nádherný prostor, který fungoval skvěle i bez nazvučení – postavilo se velké plátno a bylo.
Kde všude mohou posluchači tento unikátní projekt ještě slyšet? Nebo se bude jednat o „one-off“ a návštěvníci by tedy neměli otálet?
Ještě máme dvě reprízy – jedna bude v piaristickém kostele Nalezení sv. Kříže v Litomyšli v rámci festivalu Smetanova Litomyšl a ta druhá zazní na Levém Hradci v Roztokách u Prahy na začátku září ve verzi open air. Na to se moc těším, to bude zase úplně jiná atmosféra a úplně jiné provedení.
Chtěl byste k projektu říct ještě něco, na co jsem se Vás nezeptal a co by nemělo zapadnout?
Asi bych chtěl ještě jednou zdůraznit, jak hodně je film samotný unikátním počinem české kinematografie. Měl teda trochu černé pozadí s nějakými finančními ztrátami, ale současně to byl první státem dotovaný film. Vznikl pro velké oslavy tisíciletého výročí úmrtí svatého Václava! A současně měl film obrovský estetický přínos a na svou dobu velkou kinematografickou hodnotu. O tom ostatně velice dobře psal muzikolog a hudební publicista Viktor Velek. Pro diváka, který ten film nezná, tak bude čistota a osobitá estetika toho díla velkým překvapením. A my se snažíme čistou hudbou přispět tomu, aby z toho vznikl tvar, který toho diváka dovede ještě někam o kousek dál
Hudební kultuře zemí Koruny české se věnujete intenzivně i mimo tento projekt. V rámci festivalu Concentus Moraviae budete na začátku června vystupovat s Cappellou Mariana a zazní díla autorů, kteří se poměrně hojně vyskytují ve středoevropských rukopisech, přesto o nich zatím tolik nevíme. Předně se jedná o vlámského skladatele Johannese Tourouta. Mohl byste koncepci programu okomentovat?
Koncepce vychází z jednoho z našich posledních CD, které jsme vytvořili spolu s nadací Alamire z belgické Lovaně. Cílem bylo vytvořit soubornou nahrávku jeho děl, protože… Johannes Tourout byl vlámský skladatel. A to je asi vše, co o něm víme. (smích) Byl ve službách císaře Fridricha III. ve Vídni. Známe jenom jeho hudbu, která byla nejvíc zastoupena právě ve středoevropském regionu. Nějaké opisy nacházíme ještě v italských pramenech, ale třeba v Belgii není nic, takže můžeme spekulovat, zda sem byl vyslán nebo sem šel za prací. Kdo to byl skutečně nevíme, ale jeho hudba je velice kvalitní a já bych si dokonce troufl tvrdit, že byl svým novátorstvím pomyslný předchůdce Josquina Desprez. Je to nedoceněný autor, našim cílem tedy bylo popularizovat jeho jméno a také poukázat na celkové hudební propojení Evropy, resp. na to, že franko-vlámská škola ovlivnila v průběhu renesance celou Evropu. Druhým cílem bylo zamyslet se nad recepcí franko-vlámského stylu v našich zemích, proto jsou na programu nejenom díla Johannese Tourouta, ale také skladby anonymní, které – a to samozřejmě nikdo neví – mohly být tvorbou místních, ať již to byli studenti, zpěváci či kantoři skládající ve stylu, ve kterém sami zpívali. Dále v programu zazní skladby Heinricha Isaaca, který působil v Innsbrucku. Chceme zkrátka posluchači představit hudební kulturu, která se tady ve středoevropském regionu produkovala a která zde také zněla kolem roku 1500.
Čemu dalšímu byste se v následujících koncertních sezónách chtěli s Cappellou Mariana věnovat?
Možností k práci a objevování je tady spousta. S Cappellou Mariana máme zbrusu nový program s Hanou Blažíkovou a Jakubem Kydlíčkem, který je věnován Guillaumovi de Machaut. Takový miniaturní, intimní a šansonový program s vypravěčem, který zohledňuje i jeho literární dílo, jmenovitě Soud krále českého. To je takový bonbónek, se kterým jsem velice spokojený!
Chtěl by realizovat projekt, který by byl vystavěn čistě z anonymních skladeb z hlavních renesančních pramenů. Zkusit vybrat nějaké penzum skladeb, které by se všechny pořádně prozpívaly a teprve pak by se finálně vyselektovaly a vznikl by konečný program.
A kdo ví? Třeba by se při této práci přišlo na to, že se jedná o toho či onoho autora. Dále bych chtěl zmínit Cappellu Rudolfina, což je projekt, v jehož rámci chci na základě dochovaných platebních knížek rekonstruovat složení rudolfínské pěvecké kapely. Víme, že tam skoro žádný Čech ani nebyl, místo toho v ní byla spousta Italů, Španělů, Němců atd. A mě by to zajímalo z hlediska potenciální „hlasové laboratoře“ – přeci jenom každá země má své genetická specifika a Ital v Čechách bude mít pochopitelně vlastní pěvecký přístup, který je ovlivněný jeho školou. Tohle mě láká a sháním k tomu nakloněné pořadatele, kteří by se chtěli zapojit.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..