Sarah MacDougall je písničkářka původem ze Švédska, která však žije v Kanadě a působí na tamní hudební scéně. Sarah účinkovala na festivalu Maraton hudby Brno 2023 a při té příležitosti jsme s ní natočili rozhovor.
Pocházíte ze Švédska, ale žijete v Kanadě. Proč jste se odstěhovala právě tam?
Můj otec je Kanaďan. Po skončení střední školy jsem tedy odešla do Kanady, abych tam studovala na univerzitě. Vždy mě velmi zajímala kanadská část mé rodiny. Odešla jsem tam tedy studovat, a už jsem tam zůstala.
Švédsko i Kanada mají rozdílnou rozlohu, ale obě například protíná Severní polární kruh. Čím se pro vás tyto země liší?
Kanada je mnohem větší a život je tam více ovlivněn Spojenými státy, alespoň pokud jde o kulturu. Ale je to těžká otázka, protože ve Švédsku jsem vyrůstala jako dítě a v Kanadě žiji už jako dospělá. Pokud jde o život obecně a také o krajinu, jsou si ty dvě země vlastně docela podobné. Podobná je tam například příroda. Ale když jsem poprvé přijela do Kanady, překvapilo mě, že jsou Kanaďané mnohem přátelštější k cizincům než Švédové. To je podle mne velký rozdíl.
Vás jako autorku více ovlivňuje kanadská, nebo švédská hudební scéna?
Líbí se mi, jak je Kanada multikulturní. Je to vlastně jedna z věcí, které na ní nejvíce oceňuji. Slyšíte tam samozřejmě všechny druhy hudby. Já se pohybuji na písničkářské scéně, tak trochu v americké písničkářské tradici, ale rozhodně mě ovlivnila také melancholická švédská hudba. Myslím tedy, že moje tvorba je kombinací obou těchto vlivů.
Vaše písňové texty jsou často velmi osobní. Stala jste se písničkářkou proto, abyste ze sebe mohla vyzpívat své pocity, nálady a bolesti?
Ano, myslím, že právě tak to bylo. Byla jsem spíše tiché dítě. Písně jsem začala psát v jedenácti letech, abych nějak vyjádřila své tehdejší pocity, ale dlouho jsem je nikomu nehrála. Ale ano, myslím, že to opravdu na začátku byla cesta, jak si sama pro sebe zpracovat okolní svět a své vlastní emoce. A je to tak vlastně pořád, jen jsou teď mé písně pestřejší. Už nepíšu jen o čistě osobních věcech. Někdy si i vymýšlím, a i když to pak vypadá jako můj vlastní příběh, nemusí to tak nutně být.
Cítíte se pak při zpěvu jinak, když zprostředkováváte vymyšlený příběh?
Nemyslím si, že by v tom pro mě byl až takový rozdíl. Je to vždy nějaký druh emocí, který souvisí se mnou a který se snažím svou hudbou vyvolat. Potom nezáleží na tom, jestli jde o můj vlastní příběh nebo o to, co prožil někdo jiný.
Máte nějakou zpětnou vazbu, jak vaše texty působí na posluchače?
Často mi píšou lidé, kteří přišli na můj koncert, a tvrdí, že jim moje texty pomohly překonat něco těžkého, například nějakou ztrátu nebo něco jiného, co se jim v životě přihodilo. Takže ano, myslím, že ty písně mohou někomu pomoci. Nepíšu to kvůli tomu, ale myslím, že hudba má v životě mnoha lidí důležitou roli.
Vaše nejnovější album se jmenuje All The Hours I Have Left To Tell You Anything. Má nějaké jednotící téma?
Mé nejnovější album se zabývá životem a smrtí a také určitým druhem identity a je také velmi ovlivněné přírodou, místy, kde jsem žila, když jsem písně skládala. Takže je svým způsobem epické a rozmáchlé, ale zároveň velmi intimní.
Vystupovala jste na festivalu Maraton hudby Brno, a to jednak na UNESCO scéně, jednak v rámci Bezuličního buskingu. Poskytla jste také rozhovory dvěma brněnským rádiím. Jak jste se vlastně v Brně ocitla?
V únoru jsem hrála ve švédském Norrköpingu na festivalu Future Echoes a tam jsem se potkala s Davidem a Janou z Maratonu hudby Brno. Ti byli zároveň ve spojení s Corym, který má na starosti hudbu ve městě London v kanadském Ontariu, kde žiji. A London se nedávno stal městem hudby UNESCO, podobně jako jím je i Brno. A tak mě pozvali na tento festival, abych zahrála v rámci UNESCO scény.
Vaše už zmíněné poslední album vyšlo v roce 2018. Chystáte něco nového?
Pracuji na novém albu a doufám, že něco nového vydám na začátku nebo v polovině příštího roku. To je momentálně můj plán.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..