Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.
Vím, že skupina Saucējas vznikla při Lotyšské kulturní akademii v Rize. Je s touto školou stále spojena?
V: Ano, je pravda, že některé z nás na Lotyšské kulturní akademii studovaly. Dnes už ale nejsme studentky, každá máme svůj vlastní život a spojení s akademií je velmi volné. Nicméně ano, na samém začátku to byla Iveta Tāle, která shromáždila studentky z akademie, aby zpívaly lotyšské lidové písně tradičním způsobem.
Odkud čerpáte repertoár?
E: Naším cílem vždy bylo a stále je zpívat tradičním způsobem. Učíme se tedy jednak od starých lidí, kteří tento styl zpěvu ještě ovládají, dále ze starých nahrávek a také z notových zápisů.
Je technika zpěvu v lotyšském folkloru něčím specifická?
E: Myslím, že to není jen otázka lotyšské lidové hudby, ale tradiční hudby obecně. Jde o způsob, jakým vůbec tvoříme zvuk, ale také o způsob práce s texty a s melodiemi, aby všechno zapadalo do sebe.
V: Klíčové je myslím naučit se zpívat ty písně v přírodě, protože velká část z nich v přírodě vznikla a byly určeny ke zpěvu ve volném prostoru. Hlas by se tedy měl nést prostorem i několik kilometrů daleko. Je to úplně jiná technika, než když například zpíváte v klasickém sboru. Má to mnohem blíže ke stylu popových zpěváků.
Vaše nejnovější dvojalbum Dabā obsahuje šedesát lidových písní, nahraných ve volné přírodě. Zpíváte bez doprovodu nástrojů, ale v nahrávkách je slyšet zpěv ptáků nebo zvuky hmyzu. Ty jsou součástí přírodní nahrávky, nebo se přidávaly dodatečně?
V: Přírodní zvuky na albu jsou naprosto přirozené, nahrály jsme je tak, jak jsme je slyšely. Nic jsme k nim nepřidávaly. Naším cílem bylo zpívat opravdu v přirozeném prostředí, vyzkoušet takových prostředí více a studovat, jak se v nich chová zvuk. Něco jiného bylo zpívat v lese, něco jiného na břehu jezera nebo na kopci. Každá ta nahrávka má svůj vlastní příběh, ale žádného ptáka ani hmyz jsme tam dodatečně nepřidávaly. Pouze jsme nahrály, co se zrovna v ten okamžik dělo.
E: Také jsme experimentovaly s tím, jak ptáci reagují na naše hlasy. Někdy zpíváme ve vysokých frekvencích, což může připomínat právě ptačí zpěv. Ptáci nás slyší a začnou svými hlasy bojovat o své teritorium. Vypadá to tedy, jako by na náš zpěv odpovídali.
Vybíraly jste písně podle prostředí, ve kterém jste je nahrávaly?
V: Někdy jsme opravdu vybíraly písně podle prostředí, ve kterém jsme je potom zpívaly, ale častěji jsme písně rozlišovaly podle ročních dob – tedy na jaře jsme zpívaly jarní písně, v létě letní a podobě. To byl hlavní klíč, podle kterého jsme postupovaly.
E: A samozřejmě dalším kritériem byl samotný text. Pokud text pojednává o lese, zpívaly jsme takovou píseň v lese. Když se píseň týkala polních prací, zpívaly jsme ji přímo na poli. V: Důležitá je také funkce písně. Kolektivní pracovní písně jsme tedy zpívaly na poli, v domě nebo na statku, ale ne v lese.
Předpokládám, že jste asi také volily písně, které se vázaly k životu žen?
E: Převážnou většinu lotyšských lidových písní zpívaly ženy, ale známe samozřejmě i písně mužské. Nicméně většina typicky jarních nebo letních písní se váže k životu a práci žen. V naší skupině jsou sice shodou okolností samé ženy, ale občas si zveme na koncert jednoho kolegu s dudami.
V čem je to pro vás jiné, zpívat a cappella, a zpívat s doprovodem nástrojů?
V: Zpívat a cappella je velmi náročné, protože musíte naplno kontrolovat svůj hlas. Když vás doprovází nějaký nástroj, můžete se o něj opřít. My jsme převážně vokální skupina, zpíváme většinou a cappella a pouze několik písní v našem repertoáru je s doprovodem.
Je o hudbu, jakou nabízíte, v Lotyšsku zájem?
V: V létě jsme v Lotyšsku pořádaly svůj vlastní festival, který byl věnován zpěvu v přírodě. Oficiálně to byl „první festival lidového zpěvu ve volné přírodě“. Jmenoval se, stejně jako naše album, Dabā, což znamená V přírodě. Konal se na hradišti Sāviena a u přilehlého jezera, v nádherném prostředí. A kromě toho nás samozřejmě zvou i na další festivaly lidové hudby.
Jaký je v Lotyšsku zájem o folklor mezi mladými lidmi?
V: Některé děti vyrůstají ve folklorních rodinách, ale pak se vydají jinou cestou, protože je to už třeba nebaví. A jiné se naopak k folkoru dostanou až později. Já například zpívám ještě v jedné skupině, ve které se sice také věnujeme lidovým písním, ale zvukově je posouváme k tomu, co se asi očekává v tomto století. A to je styl, který je momentálně v Lotyšsku mezi mladými lidmi hodně oblíbený. Mnoho dětí a mladých lidí se věnuje folkloru.
Dvojalbum Dabā, jehož součástí je i videodokument a dvojjazyčná kniha, jste dokončili před dvěma roky. Pracujete už na něčem novém?
V: Toto byl obrovský projekt a já mám pocit, že jsme jej sotva dokončily. Nyní tedy stojíme na křižovatce a přemýšlíme, kterou cestou se vydat dál. Zatím tedy nevíme, ale určitě bychom rády v této naší cestě nějakým způsobem pokračovaly. Budeme hledat nové písně a třeba i nové způsoby zpěvu. Když se nám například líbí nějaká konkrétní tradice vícehlasého zpěvu, snažíme se do ní ponořit co nejhlouběji a co nejlépe ji nastudovat. Když nás například zaujme, jak se zpívalo v jedné konkrétní vesnici, nenaučíme se jednu nebo dvě písně z této vesnice, ale hned třeba deset nebo i více a pečlivě analyzujeme, jak v tomto jednom místě lidé pracovali s hlasy, s výslovností, jaké tam byly rozdíly v dialektu. To vše se tedy snažíme pečlivě nastudovat a pak předávat dál na koncertech.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..