Ve středu 25. října vystoupí v Kabinetu múz americká zpěvačka a skladatelka s indickými kořeny Shilpa Ray. Vrací se na místo činu, protože v Brně už předloni představovala své album Last Year’s Savage. Před rokem vystoupila v Tasově u Veselí nad Moravou na festivalu Beseda u bigbítu a nyní se vrací do Brna, aby představila svou novinku Door Girl.
Jste známa jako zpěvačka a autorka, která se doprovází na harmonium, ale prý jste úplně na počátku své kariéry zpívala a cappella. Co se vám na zpěvu bez doprovodu nástrojů líbí?
Nic zvláštního se mi na tom nelíbí. Úplně na začátku jsem pravidelně vystupovala v jednom klubu během večerů Open Mic, kam mohl kdokoli přijít, zazpívat a zahrát. A já jsem tam zpívala a cappella. Až se mě jednoho dne pořadatel zeptal, jestli nehraji na nějaký nástroj, že bych tam mohla pravidelně vystupovat. Řekla jsem: „Ano, hraju na harmonium.“ A tak jsem na ně začala veřejně hrát.
Do hry na harmonium vás ale rodiče nutili, a dokonce vám zakazovali poslouchat a hrát rock. Svůj tehdejší odpor k indické hudbě a tomuto nástroji jste už tedy překonala?
Ano, je to krásný nástroj, mám ho ráda. Jen jsem si, když jsem byla malá, nikdy nepředstavovala, že ze mne bude opravdová hudebnice. Jako dítě jsem hudbě, kterou jsem hrála, nerozuměla, nebavilo mě to. Chtěla jsem hrát na kytaru, ale rodiče chtěli, abych se učila na harmonium a na klavír.
Jak vznikají vaše písně? Také u harmonia?
Skládám většinou u kláves. Buď hraju na klavír, nebo na varhany. A je mi vlastně jedno, který z těch nástrojů použiji. Je to většinou ten, ke kterému to mám blíž.
Svá poslední alba jste vydala u brooklynského avantgardního vydavatelství Northern Spy Records. Jak se vám s ním spolupracuje?
Spolupráce s tímto labelem je skvělá. Velmi mě podporují a nikdy mi nediktují, co přesně mám dělat. Tím pádem mám jako umělkyně dostatek prostoru.
A jsou vůbec v době, kdy si každý může pořídit třeba i doma kvalitní nahrávku a přes internet ji dostat k fanouškům, třeba hudební vydavatelství?
Stále je důležité místo nablízku někoho, kdo vám pomůže. Dnes si umělec opravdu může svou hudbu vydat sám, ale na druhou stranu vydavatelství vás v tom podpoří. Vyzkoušela jsem si vydávat hudbu sama, ale je s tím spousta práce. Já budu raději koncertovat, než se zaobírat papírováním a starat se o distribuci nahrávek. Je skvělé, když za vámi stojí tým lidí, kteří vám pomáhají. Rozhodně je pro mne lepší tuto podporu mít, než se o všechno starat sama.
Proč se vaše nejnovější album jmenuje Door Girl („dívka od dveří“, vrátná)?
Je to totiž moje profese v jednom baru v New Yorku. Chodím tam do práce, ale občas tam i vystupuji jako hudebnice. A přede mnou se tam odehrává spousta zajímavých a inspirativních příběhů.
Znamená to tedy, že Door Girl je koncepční album, sestavené z takových příběhů?
Tohle je rozhodně koncepční deska. Nevím, jestli bych takto označila všechny své nahrávky, ale o té poslední to určitě platí. Někdy za mým albem není úplně jasná představa, ale jindy mám hlavně konkrétní myšlenku a tu se pokouším nahrávkou sdělit.
Jak byste charakterizovala rozdíl mezi nejnovějším albem a předchozím Last Year’s Savage?
Myslím, že Last Year’s Savage je osobnější a drsnější a kombinujeme na něm více stylů. Oproti tomu album Door Girl je na poslech možná lehčí, stravitelnější. Je zajímavé, že spousta lidí si myslí, že z těchto dvou alb je právě to novější osobnější. Ale není tomu tak.
Vystupujete sólově i s kapelou. Jak vznikají kapelní aranže vašich písní?
Většinou mám nějaký nápad a také představu, kam mohou ostatní hudebníci jít, kam mohou skladbu posunout. Často ale měníme sestavu a každý muzikant je jiný. Například dva různí bubeníci budou hrát jinak. Dohodneme se tedy na základním rytmu, ale jinak se skladba může koncert od koncertu lišit.
Proslavila vás spolupráce s Nickem Cavem, jejž jste doprovázela na koncertech a který vám potom vydal vaši první nahrávku. Jak na toto období vzpomínáte?
Spolupráce s Nickem Cavem pro mne byla velmi důležitá. Zůstali jsme přáteli a také jsme fanoušky jeden druhého. Nicku Caveovi vděčím za mnohé. Hrozně moc mě toho naučil, aranžoval mé písně, produkoval mé nahrávky. Byl mým velkým učitelem.
Spolupracovala jste také s Patti Smith a s dalšími osobnostmi. Na koho nejraději vzpomínáte?
Všechny tyto spolupráce pro mne byly důležité. Je inspirativní pracovat s jinými lidmi, kteří mají jiný přístup k psaní písní. Ráda vystupuji se svými vlastními písněmi, ráda je skládám, ale stejně tak je pro mne důležité stát na pódiu s někým jiným a pomáhat mu. I to je výzva.
V čem je to pro vás jiné, stát na pódiu se slavnějším kolegou nebo kolegyní a být tam sama za sebe?
Když jste na pódiu a doprovázíte někoho jiného, předpokládá se, že budete pozorně poslouchat, co dělá. Tím pádem se držím trochu zpátky. Pravidla jsou nějak nastavena a musí se dodržet. Ale zároveň je pro mne velmi důležité hrát s ostatními lidmi a komunikovat s nimi, sdílet se navzájem.
Vracíte se k nám do Česka, kde se musíte smířit s tím, že ne každý rozumí vašim textům. Je to pro vás problém?
V takovém případě musí samotná hudba být velmi silná. Nedávno jsem viděla dokument o hercích z doby němého filmu, a ti museli s publikem komunikovat beze slov. Já sice ráda píšu texty, ráda se vyjadřuji prostřednictvím slov, ale v takovém případě musí hudba převzít roli hlavního sdělení.
