Simon Broughton je režisér a producent dokumentárních filmů s hudební tematikou. K jeho nejrozsáhlejším počinům patří dokumentární seriál European Roots o evropské tradiční hudbě, jehož součástí byl i film věnovaný fašanku ve Strání. Mimořádný je i jeho film o hudbě v Afghanistánu a Hudba terezínského ghetta – titul, který právě přiváží na festival Terezínské hvězdy. Kromě filmařské činnosti je také šéfredaktorem časopisu Songlines zaměřeného na world music. Využili jsme jeho návštěvy Brna a položili mu několik otázek, které nakonec vždy skončily u hudby, ať už začaly jakkoliv.
Simone, máš právě za sebou rychlou prohlídku vily Tugendhat. Jaké jsou tvé dojmy, jak se ti líbí v Brně?
Já jsem byl v Brně mnohokrát, poprvé už v roce 1978. Potom jsem tu byl v roce 1984, ale do vily Tugendhat jsem se nedostal kvůli rekonstrukci. Udělal se tam velký kus práce, je to fantastické, kolik věcí se povedlo najít a zachránit po tom, co s nimi udělali Němci i Rusové. Vila je důležitá součást světové architektury a jedna z mimořádných věcí, která je v Brně k vidění.
Změnil se tvůj pohled na město?
Pomůže vám to uvědomit si modernistický ráz Brna, jeho čisté linie, které kontrastují s hutnější zástavbou typickou pro dřívější dobu. Vliv Adolfa Loose je tu silně patrný.
To souvisí i s tvou prací a uměleckými aktivitami. Vila Tugendhat patřila židovské rodině, Židé tvořili významnou část obyvatel Brna a byl mezi nimi i Pavel Haas, který byl mezi deportovanými do Terezína...
Můj zájem o Terezín se probudil před mnoha lety díky českému festivalu v Bristolu. Hostovalo tam Divadlo Husa na provázku s inscenací z dětských básní z Terezína. Bylo to děsivé, ohromný nápor na emoce. Zabýval jsem se potom tím, co se v Terezíně dělo – je neuvěřitelné, za jakých podmínek tam vzniklo množství úžasné hudby. A přitom vlastně vůbec nezáleží na tom, kde ta hudba vznikla, mohla by být odkudkoliv. Její autoři zemřeli v Osvětimi nebo podobných táborech a tím jako by ztratili svoje místo v hudební historii. Bylo by správné podívat se na tu hudbu bez ohledu na místo vzniku a uvědomit si, jak je dobrá. Není důležité, že vznikla v ghettu, důležitá je její síla. A ti skladatelé už měli jméno ještě dřív, než se dostali do Terezína. Operu Hanse Krásy Zásnuby ve snu uvedlo Nové německé divadlo v Praze, jeho Symfonie pro malý orchestr se hrála v Curychu, Paříži a Bostonu. Viktor Ullmann byl asistentem Alexandra Zemlinského, Pavel Haas významným žákem Leoše Janáčka. Říká se, že Janáček nevytvořil školu, ale jeho škola zemřela v Osvětimi a vůbec během Druhé světové války.
Ví se o takových věcech v Británii?
Víceméně ne – čas od času se něco vynoří, třeba pěkná inscenace Císaře z Atlantidy. Ale v Londýně se teď hodně hraje hudba 20. století, London Philharmonic Orchestra ji hraje téměř výhradně. Hudba terezínských autorů je její součástí, takže se objevuje také, což je dobře. Mám rád, když se tato díla provádějí v běžných hudebních souvislostech – třeba v Rudolfinu jsem slyšel Haasovu Studii pro smyčce hrát společně s Dvořákem a Beethovenem.
Myslíš, že jsi jediný britský odborník na terezínskou hudbu?
Ne, jsou tu i jiní. Musím ale hlavně říct, že mě k tomuto tématu nepřivedl žádný osobní zájem, nemám žádné příbuzné, kterých by se to přímo dotklo, nejsem Žid. Ta hudba mě prostě fascinovala, a vlastně celý terezínský příběh.
Ty jsi ale možná ještě větší odborník na Moravu. Když jsem tě poprvé potkala, byla jsem překvapená, kolik kapel z Horňácka i Dolňácka znáš, jejich jména, nahrávky… jak jsi k nim vlastně přišel?
Seznámil mě s nimi Jiří Plocek. Ale když jsem k vám přijel v roce 1978 poprvé, byl jsem na dobrovolnickém táboře v Blansku – kopali jsme díry pro značky a setkávali se se členy komunistické strany. Ti nám vykládali, jak skvělý systém se jim povedlo vytvořit. Byla to ale dobrá příležitost jak poznat zemi, dostávali jsme deset dolarů na den, ty jsme si vyměnili na černém trhu a žilo se nám dobře. Strávili jsme dva týdny na tom táboře a dva týdny jsme cestovali. Byli jsme v Bratislavě a pokračovali i do Budapešti, kde jsem se setkal s velmi aktivními lidmi kolem tradiční hudby. A byli to mladí lidé v klubech, kteří mi říkali, že se musím podívat do Transylvánie, což se mi časem povedlo. Zjistil jsem, co všechno může hudba znamenat v lidském životě a nastartovalo to můj zájem o etnickou hudbu na celém světě. S vaším folklorem jsem se ale seznámil až později, tehdy se mi moc nelíbil, v komunistických časech jsem se nedostal k živé tradici. To se stalo až později.
Natáčení hudebních dokumentů European Roots byl tvůj nápad?
Přivedl mě k tomu Henk van der Meulen z holandské televize. Organizoval jsem kolem toho řadu workshopů a diskusí, kde se řešilo, které hudbě a z jaké země věnovat pozornost. Natočili jsme nakonec tři série. Petr Hajn natočil ve Strání Fašank, v Británii ale bohužel zrovna tento díl nevzbudil příliš velkou pozornost. V koprodukci s portugalskou televizí RTP jsem já sám natočil pro sérii film Mariza aneb příběh fada.
A tvůj film o Afghánistánu?
Myslíš Breaking the Silence: Music in Afghanistan (Prolomit ticho: hudba v Afghánistánu), je to další úchvatný příběh. Hudba v Afghánistánu byla úplně zakázaná, to se snad nikde jinde nestalo. Byl tam hlad, lidé utíkali pryč přes Pakistán a zakázaná byla tak triviální věc jako hudba. Natočil jsem také ještě film Sufi Soul: The Mystic Music of Islam (Duše Súfi: mystická hudba islámu). Chtěl jsem ukázat i jinou stránku islámu než extremismus a terorismus, o kterých se pořád mluví. Hudba je pro súfi způsob, jak se přiblížit k Bohu.
Jsi šéfredaktorem časopisu Songlines, co bys o něm řekl?
Věnujeme se world music. Název Songlines pochází z jazyka Aboridžinců a označuje nebeské i pozemské cesty stvoření. V angličtině evokuje hudbu, hledáme hudební spojení mezi různými místy po celém světě. Věnujeme se veškerým stylům mimo anglo-americký rock, pop a jazz. Myslím, že máme dobrou pověst a naše předplatitele najdete všude, nejen v Británii, Petr Hajn je také jeden z nich. Jinak u nás najdete zprávy, rozhovory, kritiky, jako v každém hudebním časopise. V Londýně je každý týden koncert někoho opravdu významného z oblasti, která nás zajímá, v posledních patnácti letech zájem o tuto hudbu neuvěřitelně vzrostl. O desítkách menších koncertů ani nemluvím.
Není tedy pravda, že doba „multikulti“ je pryč?
Londýn i jiná britská města prostě jsou multikulturní – je to stav, který k nám přišel a neodchází. Festivalů world music ale přibývá všude, překvapilo mě to třeba v Polsku. Je tam množství kapel, které se snaží oživit starou lidovou hudbu.
Souhlasil bys s tím, že Leoš Janáček je v Británii nejznámější český skladatel?
To bude spíš Dvořák. Janáček se ale hraje hodně – jak opery, tak orchestrální hudba. Je to skladatel velmi přístupný a originální zároveň. Třeba jeho druhý smyčcový kvartet je fascinující, co to muselo být v roce 1925 – neuvěřitelný člověk!
Při natáčení dokumentu o Charlesi Mackerrasovi jsem byla překvapená, kolik detailních informací o Janáčkovi od něj mají John Eliot Gardiner nebo Simon Rattle. Gardiner se mě dokonce ptal, jestli mají jeho zpěváci správnou výslovnost brněnského dialektu v Lišce Bystroušce...
Já jsem začal poslouchat Janáčka před mnoha lety a mám rád také Martinů. V jeho díle ale najdete i průměrnou hudbu, musíte si vybírat. Třeba jeho Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány je ale úžasný.
A co tvoje současná práce?
Natočil jsem pro BBC dokumentární seriál o historii symfonie, jak odráží dějiny celkově. Začíná Haydnem a končí Šostakovičem a Druhou světovou válkou.
Natočil jsi také sérii dokumentů All The Russias (Všechna ta Ruska). Jaký byl pohled na Rusko skrz hudební historii?
Série měla pět částí, ústřední postavou byl Valerij Gergijev a orchestr Mariinského divadla. V prvním dílu jsem se věnoval ruské vesnici, z níž vychází veškerá ruská kultura. Byl to pohled na hlubokou tradici, která je ukrytá i v hudbě nejznámějších autorů. Od Glinky přes Rimského-Korsakova a Stravinského až po současné autory, jako je třeba Martynov. Rusko je obrovská a pestrá země plná okolních vlivů a umí svou hudbou vyprávět neuvěřitelné příběhy. A když o ní točíte dokument, dodává mu to sílu, stejně jako v případě Terezína. Hudba je součástí politiky i světa, který se v ní neustále odráží.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..