Skleněná louka je pojem nejen v brněnské alternativní kultuře – pokud něco jako alternativa vůbec existuje. Dům na Kounicově ulici sousedí z jedné strany s Moulin Rouge, naproti je Ústav hudební vědy, siločáry, které probíhají Skleněnou loukou jsou ale zcela svébytné a pohltí do sebe všechno. I ty holky z Moulin Rouge, které si kdysi občas odskakovaly od své práce k baru ve sklepě, od nějž se provoz celého domu začal odvíjet. Sklepní scéna v posledních letech umírala na úbytě až úplně skončila. Po půlroční pauze v ní obnovil provoz zvukař, kytarista a teď už i dramaturg a hospodský Jakub Adámek.
Sklepní scéna na Skleněné louce je už dnes legendární místo, proč jsi ji znovu otevřel – chtěl jsi mít hospodu, klub?
Já jsem k tomu měl dlouholetý vztah jako štamgast a bylo mi líto, že ten prostor chátrá a už rok je úplně zavřený. Mluvilo se o tom i v hospodách, jestli se na Louce něco bude nebo nebude dít. Tak jsem si to rozepsal, jestli je vůbec reálný se do toho pouštět, a vyšlo mi, že jo.
Po jak dlouhé době je Louka dole otevřená – po třech letech?
Ne, jen po půl roce, ale tři roky byla prakticky mrtvá, nic se tam nedělo.
Byla z toho jen obyčejná hospoda…
…kdyby obyčejná, tak by to bylo ještě dobrý, spíš hospoda horší kategorie.
Louka z hlediska hospodského provozu ale nikdy nebyl velký luxus.
To ne, ale byla tam v těch posledních letech i absence jakéhokoliv kulturního života, byl problém tam cokoliv uspořádat. Takže šlo trošičku o to vrátit všechno zpátky, přitáhnout i mladý lidi, ale zároveň taky těžit z toho odkazu z dřívějška.
Tobě ale asi nešlo ani tak o to, otevřít si hospodu, jako spíš místo, kde se bude něco dít...
Šlo o klub. Teď se tu už pomalu začínají věci hýbat a jednou, dvakrát týdně je nějaká akce. Přišel i Erik Frič, který tam dělal Potulnou akademii a chce v něčem pokračovat. Teď nás čeká i Skleněný den – větší festival v celém domě. Jinak u nás hrál Chris Barickman, měl jsem tam koncert i se svou kapelou. Jsou tam vernisáže, větší díla se vystavují na zadní stěně. Teď tam má instalaci Veronika Durová z Prahy, za týden bude mít Pavel Skrott výstavu Zrnění – krajiny. Budou tam od příští středy i autorská čtení, takže se to kupí a kupí.
Chodí za tebou lidi sami, aby tam mohli hrát a vystavovat, nebo je oslovuješ ty?
Chodí často sami. Samozřejmě budu časem muset víc dramaturgicky zasáhnout, protože teď je to období, kdy jsou všichni zvědaví, jak to u nás vypadá a co se na Louce zase děje. Počítám ale s tím, že to časem trochu opadne a budu se muset starat víc sám.
Tvoje kapela, kterou jsi zmiňoval, to jsou Soundtraps. Chcete hrát na Louce pravidelně?
To asi nemá moc smysl, ono vlastně vůbec nemá smysl hrát nějak pravidelně ani v rámci jednoho města. Teď budem hrát na Hrnem Brnem, potom v Melodce, tak myslím, že je toho dost.
Ty ještě působíš ve studiu Subsonic…
To máme napůl s Františkem Sobotkou, se kterým mám i ty Soundtraps. Já vlastně nejsem ani tak hospodskej jako zvukař. Proto inklinuju i k tomu, aby se na Louce dělaly koncerty, využiju u toho i techniku ze studia, František to zvučí, tak je to všechno propletený.
Mně to přijde jako podzemní podoba spojení studia Sonorecords a klubu Sonocentrum…
To je trochu jiný měřítko.
To ano, obě Sona asi reprezentují ten nejstředoproudější pohled na populární muziku, ale teď k nim úplně spontánně vzniklo zrcadlo. Je mi samozřejmě jasný, že jste to nedělali kvůli tomu…
My jsme přece jen někde jinde. Ale na Sonocentrum jsem zvědavý, má tam být dobrá akustika a mě to z profesního hlediska zajímá. O programu mám trošku pochybnosti předem, ale zase chápu, že se tam musí natáhnout co nejvíc lidí, aby se to mohlo otevřít.
Kapely, které natáčíte ve studiu, potom protahuješ i klubem, nabízíš jim to, nebo to samy chtějí?
Já ty muzikanty znám asi tak deset let, co hraju, takže to tak přichází a odchází ze všech stran. Teď děláme paradoxně nejvíc divadelní hudby pro Vojtěcha Dlaska a Buranteatr. Dělali jsme s ním Pravé poledne a teď pracujeme teprve druhý den na hudbě k úplně nové inscenaci, premiéra by měla být za měsíc. Baví mě to hodně, je to spolupráce s hudebním skladatelem, který přinese úplně jinou inspiraci, než když zvučím třeba rozvazbenou kytaru.
Jak se na novou Sklepní scénu tváří starousedlící na Louce. Jsou rádi, že je znovu otevřeno, nebo cítí konkurenci?
Já myslím, že je to přátelské ze všech stran a doufám, že to tak i zůstane. Z toho důvodu nakonec vznikl i ten festival. To už tady dlouho nebylo, aby se všechny podniky daly dohromady, daly do celého domu jednotné vstupné a spolupracovaly.
Kdo Skleněný den vůbec vymyslel?
Já myslím, že to bylo z více stran, ale v podstatě to začal nejvíc tlačit Sklenick – měli asi největší zájem něco takového udělat. Po dramaturgické stránce to asi z padesáti až šedesáti procent pochází od Bukyho z AVA. Původně se staral jen o program nahoře v Místogalerii, ale nakonec jsme to projednali spolu a je to z velké části jeho práce.
Jak dlouho ti vydrží chuť dělat hospodu? Mám dojem, že Libora Havlíčka to kdysi celkem otrávilo…
Myslím, že to tady položilo už několik lidí, hlavně barmanů. Já tam ale primárně nechci být, chci dělat dramaturgii. A za bar se postavím, leda když nebudu mít kšeft ve studiu.
Já si z Louky nejvíc pamatuju, jak tam mizel čas. Stalo se, že člověk přišel někdy večer a když vyšel ven, byl druhý den a poledne.
Proto tam taky nechci mít hodiny.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..