Písničkář Slávek Janoušek v poslední době spolupracuje s básníkem Jiřím Žáčkem. Poté, co vydal album jeho zhudebněných básniček pro děti Koťata a album veršů pro dospělé Učitel Žáčkovi, Žáček učiteli, přichází v roce svých 70. narozenin s novinkou Život je krátký. Jde znovu o zhudebněné básně Jiřího Žáčka, tentokrát opět pro dospělé posluchače.
Slávku, vnímám tě jako autora, jehož tvorba vždy stála hodně na autorských textech. Sice jsi v minulosti párkrát sáhl třeba po textu Jiřího moravského Brabce a v poslední době jsi hodně zhudebňoval básničky pro děti, ale teď jsi vydal už druhé album „pro dospělé“ s verši Jiřího Žáčka. Než se tě ale zeptám přímo na jeho tvorbu, zajímalo by mě, kdy tě vůbec poprvé napadlo zhudebňovat poezii.
To se musím vrátit úplně na začátek. Když jsem se kdysi dávno před 57 lety (hrůza!) učil hrát na kytaru, ještě jako náctiletý, nechal jsem prsty, aby si samy cvičily různé kombinace strojků pravé ruky. Hodně jsem to tehdy zkoušel podle Boba Dylana. A u tohoto cvičení jsem si četl poezii a někdy jsem si ji k tomu i zkoušel zpívat. Mé rané texty, když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, byly neumělé, nevěděl jsem pořádně, jak se to dělá. A na básničkách jsem se vlastně učil, jak textařina funguje, jak se pracuje s rytmem a podobně. Zhudebňoval jsem tedy Villona, Máchu, symbolisty, básníky 20. století… Dokonce jsem zhudebňoval Kainara dřív než Mišík, jenže on byl slavný, a tak jsem toho rychle nechal. Ale zůstalo mi to, že když se mi nějaká básnička líbila, tak jsem ji prostě zhudebnil, obzvlášť když jsem třeba jejímu autorovi záviděl nápad, který jsem nedostal sám. Samozřejmě že jsem se mezitím naučil texty psát trochu lépe, i když dodnes mi jde hudba lehčeji. U textů se nadřu. Psal jsem potom celá léta svoje vlastní texty a jen občas – jak říkáš – jsem třeba zhudebnil nějaký pěkný text od Jirky moravského Brabce.
A jak jsi tedy jako už zralý autor našel cestu k Jiřímu Žáčkovi?
V roce 2014 mě pozvali tady v Brně do klubu Leitnerova na večer poezie, v němž amatérští básníci čtou svoje verše, a jako hosta, skutečného básníka, tam pozvali Jiřího Žáčka. On po zlé nemoci s hlasivkami nemůže recitovat, ale slíbil, že přijede aspoň na besedu. Oslovili tedy mne, jestli bych zarecitoval asi deset básní, které si Jiří Žáček pro ten večer vybral. Nabídl jsem se, že bych ty básně raději zhudebnil, protože jsem nikdy veřejně nerecitoval. Dost jsem se divil, jak si zrovna na mě vzpomněli. Udělal jsem tedy z básní písně a výborně to zafungovalo. Musel jsem je zhudebnit do týdne, ale to nebyl problém, protože Žáčkovy básně jsou rytmicky naprosto přesné a v podstatě v sobě už obsahují melodii. Člověk si to párkrát přečte, a jak pochopí ten rytmus, je z toho píseň hned. Jiřímu Žáčkovi se to tenkrát velice líbilo. Dal jsem mu na cestu do Prahy svou tehdy novou dětskou desku Dušičky a on mi hned druhý den poslal spoustu dětských básniček se vzkazem: „Zhudebňujte!“ Hned jsem se do toho pustil, a tak vznikla deska Koťata. Velice úspěšná u dětí. Když měl na podzim 2020 Jiří Žáček půlkulaté narozeniny, nahrál jsem mu ty písně z onoho večera jako demo a poslal jsem mu je jako dárek. A on mi odepsal, že je to jen pro jeho uši škoda, a poslal mi další básně, že bychom to mohli doplnit na celé cédéčko. A tak v roce 2021 vyšlo album, které jsem nazval Učitel Žáčkovi, Žáček učiteli, protože já jsem bývalý učitel. Pak jsem si myslel, že už budu vydávat zase jen svoje texty. Jenže Jirkovi se to tak zalíbilo, že mi posílal další básničky pořád dál, a to i úplně nové. Takových je na novém CD Život je krátký spousta.
Jak to tedy dnes mezi vámi funguje? Zhudebníš báseň a pošleš ji Jiřímu Žáčkovi „ke schválení“?
Některé písně mu posílám, jiné slyšel poprvé až z desky. Ale mně se líbí, že už to začal brát opravdu za naše společné dílo a říká tomu „naše písně“. To je pro mne velká pocta. Dokonce jsem se už osmělil a sem tam mu řeknu, že mi tam třeba toto konkrétní slovo nepasuje a domlouváme se na drobných změnách. Já jsem ho třeba někde tlačil k většímu optimismu a on mi občas i vyhověl. Zajímavé je, že Jiří Žáček vydal nedávno zatím poslední básničkou sbírku, a ta se také jmenuje Život je krátký, ale text v knížce a báseň téhož jména, kterou jsem zhudebnil na desce, se od sebe v několika verších liší. Došli jsme k více variantám a každý jsme si pak zvolili jinou. Takže naše spolupráce je opravdu takový tvůrčí proces. Už to není jen zhudebňování něčeho, co vzniklo kdysi dávno. To před nějakým časem mi třeba napsal, že už dlouho nic nevytvořil a že zdroj inspirace asi vyschnul. A krátce nato přišel e-mail a v něm osm nových básniček! A teď posílá pořád. Už mám zase několik zhudebněných. Nedá mi to.
Myslíš, že tedy některé nové básně píše už přímo s tím, že by měly být zhudebněny?
Je to možné. Ale jednou jsem se ho ptal, jestli si třeba při psaní brouká uvnitř nějakou melodii, když mu naskakuje tak přesný rytmus. A on mi řekl, že ne, že to tak má prostě v sobě nastavené. Ale mě baví dávat si i těžší úkoly a zhudebňovat třeba texty psané volným veršem, které nejsou tak úplně pravidelné, kde se jen třeba sem tam něco rýmuje. To je větší tvůrčí svoboda, musím pak mnohem víc kombinovat a přemýšlet, jak text členit a melodii postavit.
Slávku, jak teď vypadá tvůj typický koncert? Hraješ hlavně vlastní písně, které občas proložíš nějakým Žáčkem, nebo se na ty zhudebněné básně soustředíš trochu víc?
Musím samozřejmě zahrát všechny ty písně s mými texty, které posluchači chtějí slyšet. A mezi ně se vždycky snažím nějakého Žáčka také zařadit. Mám to tak, že ty nevlastní texty potřebuji jakoby „adoptovat“. Musím je přijmout za vlastní, a potom je mohu na pódiu hrát jako své plnohodnotné písně. Na koncertech pak z Žáčkových textů vybírám hlavně ty, které se dají zpívat i s lidmi. Z předchozí desky posluchači přijali také například píseň Má vlast.
Já se ještě vrátím k procesu vzniku písní. Že zhudebníš báseň a jsi schopný ji zahrát jen tak s kytarou, je jedna věc. Nicméně na albu mají písně mnohem bohatší aranže. Jak vznikají?
Ta cesta k finálním verzím byla v případně obou posledních CD stejná. Už to probíhá zcela jinak než kdysi. Točím tady v Brně v malém studiu Jakuba Šimáně, který je zároveň úžasný kontrabasista a baskytarista, a také umí skvěle ovládat nahrávací programy. Funguje to tak, že k němu přijdu nahrát písně a on se mě zeptá: Ty k tomu budeš určitě chtít i basu, že? Zahraju mu tedy píseň, napíše si akordy, párkrát si to zkusí zahrát, pak společně natočíme několik verzí a tu nejlepší vybereme. Pokud jsou potřeba bicí, ty nám nahraje Rosťa Koplík ze skupiny Fleret. Mým dalším výborným spolupracovníkem už na mnoha deskách je famózní kytarista z Fleretu Vítek Rokyta, zvaný Orfík. Hraje na všechno, na co si člověk vzpomene. Navíc je velmi tvůrčí a nápaditý, a tak nám k té naší nahrávce přidá ve svém studiu různé party a my si to pak s Jakubem zeditujeme a vybereme, co se nám líbí. A důležitý je také Pepa Klíč, mistrovský violoncellista, s kterým natáčet je opravdový zážitek. Tím je daný základ. Pak nastoupí moje kapela – Luboš Vondrák nahraje druhé kytary, Láďa Zítka různé perkuse nebo foukací harmoniku, a hlavně nazpívají sbory, do kterých si na každou desku zvu také Petru Šany Šanclovou, protože do sboru často potřebuju i ženský hlas a něžný element.
Ty ale nejsi jen autor a muzikant, ale také pořadatel. Svůj vlastní festival organizuješ už hodně dlouho, letos bude 38. ročník.
Jedná se o festival, který se úplně na začátku jmenoval Ozvěny Porty. Jenže takových podobných Ozvěn byla všude spousta. A tak jsme to nazvali nejprve Muzikanti na hřišti, potom, když jsme se přestěhovali, to byli Muzikanti na plovárně. A pak jsme se stěhovali znovu a teď už to jsou 13 let Muzikanti v Cakli. Ale stejně se tomu nejčastěji říká z recese Janouškovo Ústí. V Ústí nad Orlicí, kde se festival koná, totiž probíhá také houslová soutěž a festival Kociánovo Ústí a violoncellová soutěž Heranovo Ústí.
Letos se Janouškovo Ústí koná 11. a 12. srpna. Říkáš, že oficiálně se festival jmenuje Muzikanti v Cakli. Kde je Cakle?
Cakle je turistický areál u Tiché Orlice hned za městem. Tichá hudba u Tiché Orlice. Letos to bude v mnohém jiné, protože mě oslovili kolegové písničkáři z generace kolem 45 let, kteří kdysi začínali na festivalu Zahrada. Ten se konal nejprve ve Strážnici a poté v Náměšti na Hané a pořádali jej Michal Jupp a Hanka Koneční. Náš festival bude mít tentokrát podtitul Vzpomínka na Zahradu a jeho součástí bude i výstava fotografií. Hrát tam budou například Žamboši, Epydemye, Ivo Cicvárek a další, kteří před nějakými patnácti nebo více lety na té Zahradě hrávali. To je tedy můj hlavní festival, a kromě toho ještě každý rok organizuju v Nížkovicích, kde bydlím, koncert Vítání jara.
Ty s písničkáři, kteří jsou o nějakých dvacet nebo pětadvacet let mladší než ty, spolupracuješ dlouhodobě a pravidelně. Jsi vlastně patronem platformy, která si říká Textová dílna Slávka Janouška a které se účastní řada zajímavých autorů této silné generace.
Ano, už to funguje dvacet let, scházíme se stále, letos na jaře jsme měli pětačtyřicáté živé víkendové setkání, kde si textujeme jen tak pro radost. Jsou tam vesměs lidé, kteří nejen textují, ale i hrají. A jezdíme textovat i na festivaly s diváky, kde z toho, co se napíše, hned uděláme písně a adrenalinové vystoupení. Letos budeme opět na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou 27. července, představíme se i v té zmíněné Cakli 12. srpna. Nebo také budeme 8. srpna na Prázdninách v Telči, kde budeme dělat Nocturno právě s Jiřím Žáčkem.
V září budeš slavit sedmdesáté narozeniny. Vím, že Jiří Vondrák o tobě i s tebou natáčel film. Co jiného na podzim chystáš?
Hodinový dokument by měl jít na ČT Art přímo na mé narozeniny 9. 9. ve 20.15. Jsem zvědav, jestli se ten čas opravdu podaří dodržet. Pak bude oslava. A jinak chystám několik spíš menších koncertů, v pražské Balbínce nebo v brněnském Café Práh. Nic velkého. Velký sál, velké starosti. To číslo mě sice překvapuje, ale nehodlám kvůli němu dělat nějaké významnější pohyby. Cítím se dobře, jede se normálně dál.
A jak to vypadá s tvým příštím autorským albem? Kdy se jej dočkáme? A prozradíš o něm něco?
Zatím mám řadu písní, které jaksi k sobě nepasují až tak, jak bych si představoval. Některé vybočují jako například série písní, kterým říkám písně-pomníčky, jiné jsou příliš „narozeninové“. Takže kombinuju a přemýšlím o koncepci. Minule u CD Tohle je vzkaz ten hlavní koncepční nápad, témata a části šesti písní a kam patří ty jsoucí, přišel ve snu. Tak se dám překvapit. Zalíbil se mi ten model.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..