Městem obcházejí nenápadné koncerty v pronikavých frekvencích. Jejich centrem je prostor zvaný Rumiště, stojí za nimi producent a DJ Snediggen Snurssla. Jeho AVA loft sessions se tento týden konají po patnácté a vydají se z Rumiště do Mosilany. Navíc jsme mluvili o dobrodružné hudbě a naslouchání městu.
Ty máš projekt AVA, pojďme si ho představit. Co to je?
Na začátku bylo několik lidí, kteří se zajímali o hudbu… my jí říkáme dobrodružná. Mysleli jsme si, že nemá dost místa v médiích ani v rádiovým prostoru. Tak jsme se sešli a vymysleli pořad AVAntýry reflektující to, co máme rádi. A přitom jsme si rozšiřovali i svoje vlastní obzory. Po nějaké době jsme zjistili, že tomu, o čem muvíme v rádiu, chceme dát i nějaký přesah. Propojit pořady v rádiu s koncerty v klubech. A tak asi vznikla AVA. Společně ty akce děláme tak pět nebo šest let, já sám možná už deset. Nevím to přesně.
To není špatné, když si člověk nemůže vzpomenout, jak je to dlouho…
Nejsem fanoušek archivů a těžko bych to dohledával, takže trochu střílím od boku. Ale začátek se váže k době, kdy jsem přišel do Brna. To je asi těch deset let.
Nechat věci trochu plynout je taky dobrodružství, ne?
To se v našem případě dost děje. Máme svoje koncepty, scénu i typy zvuků, který nás zajímají, ale zároveň je to hodně spontánní. Ať už způsob, jakým se to všechno roubuje na místě podle kapel, které se nám ozývají, nebo zrovna jedou okolo. Hodně využíváme příležitostí. Když objevíme prostor a kolem jede kapela, která se do něj zrovna hodí, tak do toho jdeme.
V jakém rádiu jste vaši dobrodružnou hudbu pouštěli?
V Radiu R na Fakultě sociálních studíí, frčí to tam už nějakých osm let. Ačkoliv se profilovali jako alternativní a komunitní rádio, hudba periferie tam tolik prostoru nedostávala. Simon Botten se svým výtečným pořadem Kitchen Sink a my jsme byli asi první, kdo se tam systematicky věnoval alternativě. Pak přišly další pořady. Dnes už to v tom rádiu bohužel vypadá dramaticky jinak a my jsme ho před dlouhou dobou opustili.
Mluvil jsi o objevování prostorů – kde svoje akce děláte?
My jsme dlouho hledali místo, který bychom si přivlastnili jako domácí. Zezačátku to mohlo být v klubu Boro, ale po jeho konci jsme se rozlili do klubů po celém Brně. V posledních několika letech nás ale baví industriální prostory, polozapomenutá místa i otevřená prostranství, která si uzpůsobujeme podle sebe. A před dvěma lety začalo fungovat Rumiště – to je dům, kde bydlím. Máme tam půdu a a v rámci tak zvaných AVA loft sessions, které probíhají každý měsíc, se tam soustředíme na psychedeličtější a komornější věci.
V okolí asi bydlí i jiní lidé, takže komornější věci jsou nejspíš nutnost.
Přesně. Jsou tam sousedi, Královo Pole je celkem klidná čtvrť. Měli jsme tam ale už 14 akcí a daří se nám tu hlasitost hudby a okolí držet v rovnováze.
Daří se vám tedy izolovat od sousedů tak, abyste je neštvali. Ale přijde někdo z nich taky na koncert?
Na naší ulici shodou okolností bydlí řada promotérů, kteří občas přijdou. Schválně neříkám přesné místo – adresu necháváme na šeptandě. Bezprostřední sousedé ne, ale asi bychom na tom měli zapracovat.
Budete jim házet lístky do schránek?
Zpočátku jsme tu tendenci měli, ale zájem moc nebyl. My ale hrajeme hru o publicitu na tenkém ledě. Chceme, aby o nás ve městě věděli relevantní lidi, kteří vědí, kam přijít. Zároveň ale nezveřejňujeme adresu a oficiálně ani neříkáme, že jsou tam koncerty. Jsou to spíš seance, setkání.
Je to hra na dobrovolný disent?
Možná jo. Jednou nás už navštívili i přátelé v uniformách, dokonce před hranicí nočního klidu. Bylo to asi v půl desátý. Byli jsme slyšet přes několik bloků, ale díky hudbě, kterou tam děláme, jde o jiné typy frekvencí. Považuju je za relativně tichej, plíživej projev. Policisté říkali, že je taková hudba docela baví, ale někdo přes ulici si stěžoval. Museli jsme to ztlumit, ale policisté vypadali, že by se klidně přišli podívat.
Další AVA loft sessions na Facebooku➚
Chystáte teď ale větší koncert v Mosilaně, ten už si nejspíš se šeptandou nevystačí.
Říkal jsem si, že když už děláme loft session po patnácté, tak je to dobrý důvod vystrčit růžky a udělat akci opět někde venku. Stará Mosilana na Křenové nějakou dobu funguje jako ateliéry, ale hudební akce jsou tam spíš rarita. Je to malej českej Manchester, úžasné místo. Chodíš v nejvyšším patře vysoké budovy nad střechama Brna a vidíš na všechny světový strany. Vidíš Hády, plynárnu, továrny okolo, Petrov, Špilberk.
Proč tu muziku hrát v bývalých továrnách, co v tobě vyvolává tyhle touhy?
Mosilana je velký prostor, což umožňuje líp ho strukturovat. Je tam spousta místa na stage, na bar i pro volný pohyb lidí. Líbí se mi, když mají lidi na akci svobodu. Nechci je nutit, aby byli zavření v jedné místnosti a poslouchali hudbu, a potom šli do jiné místnosti na bar pít. Mám rád, když můžou poodejít, procházet a zkoumat akustiku prostoru, lehnout si a udělat si svůj chill out. S tím rád pracuju.
A nestává se tak z muziky doplněk k pivu a ke kafi?
Když vidím, jak koncentrovaný publikum chodí na naše akce, tak se toho nebojím. Vím, že tu hudbu ocení a nachází možnosti, co si na ní objevit. Specifičtější chilloutové akce, které fungují jako doplněk k něčemu většímu, ale děláme taky, mnohdy ve spolupráci s podobně laděnými promotéry. Příkladem může být naše loňská stage na Psy-High. Ta akce v Mosilaně si určitě v něčem zachová ráz našich loft sessions. Black Zone Myth Chant i Chicaloyoh představují francouzskou psychedelickou scénu a svým zvukem zapadají do toho, co děláme na Rumišti. Je to vzletná, antigravitační hudba s odkazy na rituálnost zážitku. Odehraje se to ale v obrovském prostoru, kde je víc možností pro akustický vnímání.
Práce s prostorem je pro vás evidentně součást produkce. Můžeš o nějakém místě v Brně říct, že jste ho pro hudbu objevili?
Asi jsme byli první, kdo udělal větší party na Malé Americe – ať už v hale nebo dole pod kolejemi ve viaduktu. Ve spolupráci s Viktorem Pantůčkem a Expozicí nové hudby jsme využili možností bývalého sportoviště v Pisárkách vedle Anthroposu. Vytvořili jsme tam prostorovou zvukovou instalaci s koncertem Boba Ostertaga. Hrajeme i kolem Brna na místech na rozhraní lesa a veřejného prostoru. A sami pro sebe jsme si objevili Rumiště. Půda toho domu si o to nějak sama říkala. V hledáčku máme další místa, jde jen o to, kdy na ně přijde řada.
Pořád mluvíš v množném čísle: objevili jsme, vytvořili jsme a podobně. Kdo to je – my?
Používám často množné číslo, i když dramaturgie, produkce a celková organizace je bohužel moje one man show. Bratislavské akce má na starost Matěj Kotouček. AVA ale funguje čím dál víc jako volné uskupení, v jehož rámci se na akcích podílí víc a víc lidí. Užší jádro už delší dobu tvoří ještě Marek Salamon, Šimon Kořený, Tomáš Tkáč a Jakub Ryšávka. Řada lidí se pohybuje okolo, třeba Michal Fridrich. Ale lidi, kteří v tom jedou a nějak přispívají, vytvořili dost širokej komunitní kruh. Každý má možnost přijít a dát do toho ruce nebo i hlavu s nějakým nápadem. Koncepty jsou pro nás dost důležitý a chceme, aby naše akce měly ksicht. Nejde o to udělat cokoliv experimentálního nebo všechno, co zrovna jede okolo. Snažíme se o specifický zvuk.
Nebylo by dobré zkusit tu dobrodružnou hudbu a specifický zvuk popsat? A pokud možno bez odborných termínů.
Právě proto tomu říkám dobrodružná hudba. Když si čteš naše promo texty, tak může laik narazit na spoustu termínů, které mu nic neřeknou, ale zároveň je to hra se slovy a asociacemi. Dobrodružná hudba ignoruje žánry, respektive usiluje o posunutí hranic žánrů a scén někam dál. Je nějakým způsobem hybridní. Když se bavíme o kapelách, který pocházejí z extrémních kytarových scén a metalu, tak je samotní metalisti za metal nepovažují. Když se bavíme o lidech, kteří mají akademický jazzový vzdělání, tak hrají na hluku postavenou improvizaci, která čerpá z jazzovýho světa, ale obrací ho naruby. Není to free jazz, ale je to improvizace. A stejné je to s hudbou vycházející z popu, grind core nebo techna a elektroniky.
Jaké vám chodí na koncerty a seance publikum? Mám zkušenost, že většinu publika podobných akcí tvoří lidé, kteří se na nich nějakým způsobem organizačně podílejí.
Tito lidé jsou určitě tvrdé jádro, které se pořád rozšiřuje s tím, jak se snažíme zapojovat místní scénu. Jsem ale strašně vděčný za to, že Brno tolik netrpí syndromem přehlcenosti jako třeba Praha. Není tu tolik příležitostí, aby se pozornost úplně roztříštila. Takže když připravíš zajímavou dramaturgii v zajímavým prostředí a zároveň do toho dáš ještě nějaké komunitní teplíčko, tak si na to lidi najdou čas. A je jich pořád širší spektrum. Věřím tomu, že nejsme uzavřená bublina, ale já jsem obecně dost optimistickej. Když slyším jiné promotéry v Brně remcat, jak nejsou lidi, že je moc akcí a nejsou kluby… Když máme pocit nedostatku, tak si příležitosti vytvoříme. Máme pocit, že naše možnosti jsou pořád větší.
Ty se věnuješ terénním nahrávkám – field recordings. Nutí tě to víc poslouchat svoje okolí?
Je to spíš výsledek nějakého typu vnímání. Úhel vnímání rozšířený a zaměřený na zvuk kolem tebe. Je v tom spousta všedních radostí, kdy se raduješ z úžasných synkop na semaforech, nádherně dýchajících větráků a úžasného propojení všech zvuků, které na tebe mluví. Jsou to inspirace pro moji vlastní tvorbu, DJ sety, samotnou hudbu i práci s prostorem při pořádání koncertů. Dramaturgie AVA se tím osvobozuje z klubové kultury a jde ven do ulice. Chceme dělat performance propojující pohyb, prostor i diváky.
Říkal jsi, že chystáte spolupráci s Move the City a brněnskými tanečními skupinami, to je ono?
Děláme tance na semaforech, dílničky v lese, vytváříme volné sdružení tanečníků a lidí se zájmem o field recordings, které se teprve formuje. My se zajímáme o zvuky a Move the City spíš o pohyb, já se pohybuju mezi. To by se mělo v dalších týdnech a měsících propojit do různých performancí a nečekaných zásahů do veřejného prostoru. Sbíráme lidi, který to jakkoli zajímá. Kdokoli je pozorný posluchač prostoru nebo tanečník se zájmem o přenesení pohybu do každodennosti, ať nás klidně osloví.
Když je pro tebe zvuk každodennosti tak důležitý, jak ti zní Brno?
Brno nabízí hezký možnosti, jak slyšet město shora, protože je rozložený mezi tři kopce. Z těch máš zajímavou perspektivu, když na tebe město šumí jako celek. Když jsme ale dávali s Markétou Lisou dohromady tři zvukové stezky napříč Brnem, nebylo to tak jednoduché, jak by mohlo být třeba ve Stockholmu, San Franciscu nebo Lisabonu. Brno je zvukově línější místo. Jsou tu úžasný větráky a nádherný synkopický semafory, ale jinak je to spíš průměr.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..