Udržet vyrovnaný rozpočet a neuhnout z cesty

Tomáš Kytnar je šéf a dramaturg brněnského klubu Stará Pekárna. A současně muzikant, který se svým volným sdružením přátel Tady To Máš nedávno vydal nové album Krátkovlasá čembalistka. Hovořili jsme s ním také o kráse slovenštiny, o Rolling Stones a Davidovi Bowiem nebo o setkání Tomáše Kočka s trombonistou Mojmírem Bártkem.

Tomáši, v 80. letech jsi byl členem skupiny Makyota. Pak jsi hudbu dlouho aktivně neprovozoval a nyní vydáváš se svým projektem Tady To Máš už třetí album Krátkovlasá čembalistka. Vidíš sám nějakou přímou linii od Makyoty k tomu, jak skládáš a hraješ v současné době?
Asi ano, od malička mě bavilo hrát si s motivem, později i s pocitem a ještě později s textem. Od okamžiku, kdy jsem někdy v sedmi nebo osmi letech dobrovolně přičichl ke klavíru, jsem si rád místo cvičení stupnic a prstových cvičení jen tak preludoval. Paní profesorka Heierová, má úžasná učitelka klavíru, mě v tom počítání podporovala. V rámci hodin jsem jí své výtvory předváděl a došli jsme až tak daleko, že místo jedné hodiny hraní jsme poslouchali a rozebírali slavnou LP desku Deep Purple s filharmonií. Toto hraní si s motivy pokračovalo v Makyotě. Tam ovšem v hudbě i v textech převládl pocit nesouhlasu s tehdejším okolním světem. A myslím si, že i dnes, už bez undergroundových vlivů a bez zkoumání společnosti a světa, se stále bavím hraním si s motivy nejrůznějšího původu.

Současný skladatel a klavírista Tomáš Kytnar má tedy v sobě stále dost z Tomáše Kytnara z 80. let…?
Určitě ano, změnilo se naštěstí jen prostředí, ve kterém člověk tvoří. Bohužel, abych mohl být označován za klavíristu, musel bych se vrátit k paní profesorce a požádat ji, aby mne třeba i klepáním tužky přes prsty donutila cvičit to, co musí cvičit každý, kdo chce titul klavírista užívat.

S Tady To Máš zhudebňuješ slovenskou poezii. Měl jsi slovenštinu tak rád už v 80. letech, kdy pro nás zdaleka nebyla tak exotická jako dnes?
Myslím, že ano. Často jsme jezdívali stopem do Bratislavy a už tehdy mi připadala slovenština spíš jako hudba než řeč.

Měl jsi rád slovenské muzikanty?
Asi mě budou ortodoxní Češi kamenovat, ale dodnes jsem přesvědčený, že slovenská tvorba, myslím tím bigbít se všemi svými odnožemi, byla vždy o kousek dál než česká.

Koho konkrétně jsi poslouchal?
Konkrétně mám ze slovenské scény z dřívějších časů tak trochu závislost na Pavlu Hammelovi a Collegiu Musicu – Zvoňte zvonky a Zelená pošta jsou pro mne dosud nejvýznamnější alba novodobé československé populární hudby. A pak je to spousta dalších, kteří mi učarovali – Dežo Ursiny, Fermata nebo Ali Beladič s Gattch. I dnes na Slovensku působí spousta skvělých osobitých tvůrců – Ján Litecký, Boboš Procházka, Dura Turtev, Miloš Železňák, Andrej Šeban…

To už zmiňuješ i některé své spoluhráče z Tady To Máš, což je vlastně mezinárodní projekt, který bych si bez Juraje Turteva nebo Miloše Železňáka moc nedokázal představit. Ale úplně první příležitostná sestava, která nahrála první demosnímky jako Bigbít pro klavír a orchestr, vypadala ještě jinak. Co tě vlastně přesně před deseti lety přivedlo do studia?
Byla to upřímná závist, že můj syn Lukáš má svou kapelu a těší se z tvoření s ní. A tak jsem po dlouhé době otevřel víko klavíru a vlítl na to.

V roce 2009 jste vydali první album Sme len hostia na zemi, které však obsahovalo i některé skladby ze starších demonahrávek. Snažil ses přesto už tehdy o sestavení něčeho, co by se dalo nazvat koncepční celek?
Tehdy asi ne. Můj tvůrčí potenciál je omezený, netroufal jsem si na nějaký regulérní projekt, plnohodnotný autorsky i délkou. Testoval jsem sám sebe, své vyvolené muzikanty a také reakci rodiny, která si bujaré zkoušky Makyoty už dávno s radostí vymazala z paměti. Proto má neoficiální, výpalková tvorba vznikala mazaně natřikrát.

Tuším, že k poezii Judity Kaššovicové ses dostal přes osobu jejího partnera Juraje Dury Turteva. Ale čím tě její verše zaujaly tak moc, že jsi z nich sestavil celé album a dál je zhudebňuješ?
Roli určitě sehrálo to, že jsme se spřátelili. Básně totiž v podstatě nečtu. Původně jsem pro svou hudbu loudil texty na Durovi, který ovšem zavčas přehodil vyhybku na Juditu. Představa, že bych mohl opět zkusit zhudebňovat básně, vznikla při poslechu písní Jurajova Blues Clubu, zejména pak alba Kľud a piesok. Když jsem pak jen nahlédl do Juditiny básnické knížečky, bylo vymalováno. Vtáhlo mne to a dosud nepustilo.

Dalším básníkem, jehož verši ses do hloubky zabýval, je Erik Ondrejička. Jak na tebe působí jeho básně?
Je to podobné jako s Juditinými verši. Opět mě okouzlila hudebnost slov, barvitost, malebnost slovních spojení a směřování k pointě. Judita a Erik jsou trošku protipóly, ale pro mne to byla změna, zpestření tvorby. Erik mě malinko vrátil k mému zamilovanému stylu, stylu mnoha změn, změn rytmu, nečekaných zvratů v melodii, hudebních hříček se slovy i akordy.

Na novém albu ke zmíněným básníkům přibyli Milan Rúfus a překvapivě i Dežo Ursiny, kterého máme víc zafixovaného jako skladatele než textaře. Ale stále zůstáváš na Slovensku. Českým textům se vyhýbáš záměrně?
Snad se ani nevyhýbám, je to spíš otázka mého konzervativního smýšlení – neopouštět zbytečně pohodlnou již vyšlapanou stezku. Ale už mě s nadsázkou napadlo dát si třeba inzerát: „Máš české verše, takové krásné jako Judita a Erik, Rúfus, Ursiny…? Pak mi zavolej, čekám na tebe…“ Hloupé, že? Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?

Tvá alba obsahují také bonusy, coververze světových hitů jako Heroes Davida Bowieho nebo Honky Tonk Women od Rolling Stones. Co tě k tomu vede?
Ty slavné covery jsou moje srdeční záležitosti. Jsou to hymny symbolizující nějaké mé duševní rozpoložení, které se ve mně zakonzervovalo a já ani nevím, kdy a proč. Stones jsou pro mne symbolem lidové bigbítové tvořivosti s energií a přímočarostí. Bowie je zase představitelem novodobé vážné, klasické bigbítové tvorby s vrcholným aranžerským vtipem, instrumentální náročností hodnou těch nejzručnějších hráčů v jazzových či symfonických orchestrech, s obrovským tvůrčím potencionálem a vynalézavostí.

Na albu Krátkovlasá čembalistka jsi opět rozšířil počet spolupracovníků. Objevují se tam například dva zpěváci Tomášové – Frgala a Kočko. Co mají společného?
Jsou to lidé, kteří mě nějakým způsobem baví, inspirují, dělají svou hudbu poctivě, srdcem a jsou rozhodně osobnosti. Tomáš Frgala je skvělý zpěvák s obrovským zápalem a citem pro muziku, s úžasným projevem a se zcela ojedinělým přístupem k práci na zkoušce nebo ve studiu. Jeho tlak na co nejlepší výsledek byl takový, že jsem na další zkoušku s ním ztrojnásobil dobu své přípravy. A ve studiu pak své party zazpíval napoprvé a bezchybně. Tomáš Kočko, skvělý zpěvák, autor a instrumentalista, byl ve spolupráci úžasně profesionální. Okamžitě mě zahrnul podstatnými dotazy, pokud jde o výslovnost a projev, ve studiu působil jako muzikant, který velmi prožívá svůj part, a ani na vteřinu nebylo na jeho chování znát, že je to jeden z nejosobitějších muzikantů současné české hudební scény.

V písni Tak volá do hory se Tomáš Kočko opět potkal s Mojmírem Bártkem, který hostoval i na jeho albu Cestou na jih. V té souvislosti jsem přemýšlel nad tím, jak tvá alba vznikají. Potkají se muzikanti společně při natáčení, nebo se nahrává postupně, jak kdo má čas?
To, jak se Tomáš Kočko potkal s mým nejmilejším Mojmírem, je velmi veselá historka. Písně Tak volá do hory a Pre teba vznikly tak, že to byla původně jedna instrumentální skladba, s mnoha změnami a náladami, jak to mám rád. Pak se ale neuvěřitelné stalo skutkem. Požádal jsem Shinu (baskytaristku slovenského dua Longital – pozn. aut.), aby pro mne objevila další verše, a ona mi poslala právě tyto dvě básně – od Milana Rúfuse a Deža Ursinyho. Chtěl jsem ale, aby se ty skladby spojily, aby se jedna vlila do druhé. Proto jsme to tak ve studiu i nahráli. A zvukový mistr Broněk ještě nerozdělenou skladbu dál předkládal k práci dalším muzikantům. Přišlo i na Mojmíra Bártka, který dostal do sluchátek zvuk, samozřejmě s předstihem, tedy se závěrem předchozí skladby. On si na trombón jakoby zkušebně odfoukl. A protože si odfoukl velmi „švarně“, zůstal jeho dvouvteřinový part v úvodní skladbě alba zachován. Tak se pomyslně potkal Tomáš Kočko s Mojmírem Bártkem po Cestě na jih znovu. – Ale abych odpověděl na tvou otázku ohledně technologie natáčení… Nejprve s rytmikou nahrajeme základy. Pak do nich neuměle předzpívám melodie a pošlu je ostatním ke strávení. Na řadě jsou opravdové zpěvy a po nich postupně další nástroje.

Přímo ve Staré Pekárně máte nahrávací studio, ale vy jste Krátkovlasou čembalistku točili v ZUŠ Střelice. Proč právě tam?
Broňka Šmida, zvukaře a mého „poradce pro věci hudební“, napadlo, že by si nový materiál zasloužil jiný zvuk a rovněž živý klavír, křídlo. A to bylo k dispozici právě v ZUŠ ve Střelicích. Hráli jsme bez sluchátek, všichni u sebe a dohromady. Byla to nádherná atmosféra, která snad proniká i k těm, kteří si CD pořídili, ať už úmyslně, nebo omylem.

Já jsem Tady To Máš dlouho vnímal jen jako studiový projekt „pro radost“. V poslední době však na mě čím dál víc působí jako regulérní kapela. Dochází k podobnému posunu i ve tvé mysli?
Myslím, že ne. Je to pořád jen občasné radování se z muzicírování s přáním radosti nejen sobě, ale i spoluúčinkujícím.

Před časem jsi mi řekl, že „nemáš nervy“ na to, stát se znovu aktivním muzikantem. Co mají podle tebe dnešní muzikanti těžší než v 80. letech, a co je naopak snadnější?
Těžší je muzikou se uživit. Bez kompromisů to asi ani nejde. Občas se mi zdá, že zejména mladé a začínající kapely, ti, kteří chtějí muzicírovat jen pro radost, mají docela problém, kde si zahrát, kde říct okolí, o co jim jde, ale to se vlastně moc nezměnilo. Snadnější je život muzikantů v tom, že dnes mohou tvořit zcela svobodně, nemají žádná omezení establishmentu, nikdo je necenzuruje, nikdo je nepoučuje, nikdo nekáže, co je správné hrát a co ne. A k tomu ta technika, ta kvalita a sortiment nástrojů! O tom si stará Makyota a tisíce dalších těles mohly nechat jen zdát.

Když už mluvíš o hledání míst, kde si zahrát, právě ty jako dramaturg a šéf Staré Pekárny můžeš problém posoudit z obou stran. Bereš Pekárnu v první řadě jako radost, způsob obživy, nebo třeba jako charitu, pomocnou ruku muzikantům?
To je těžká otázka a není na ni jednoznačná odpověď. Na jedné straně bylo a je prvotním motivem a cílem skutečně projekt pro radost, koníček, snaha představit světu zajímavé a osobité kapely a muzikanty bez velkých šancí na úspěch, položit na umaštěný stůl ryzí kumšt, nad kterým visí zářivý lustr se zavěšenými falešnými hvězdami naši populární hudby. Na druhé straně ekonomie každého počínání se slušným způsobem obejít nebo obelhat taky nedá. I ten nejbohulibější úmysl si na sebe zejména dnes musí vydělat. To stále mnoho především profesionálních muzikantů nechápe a občas se ohání takovými argumenty, jako třeba že hudbu vystudovali, že hráli s významnými osobnostmi, že musí, zřejmě na rozdíl od ostatních, živit své rodiny, že je to z Prahy dvě stě kilometrů nebo že si z dovolené přivezli tucet zbrusu nových písní, které musí rychle do světa. A my, klub pro 80 lidí, to máme zaplatit. Stará Pekárna není bývalé OKVS, není ani charitou. Je ale místem, kde se každý zajímavý tvůrce, každá osobitá kapela či osobnost v hudbě, která se k nám dramaturgicky hodí, může předvést, pokud ovšem jejich představy o ekonomii maličkého klubu nejsou blíže k onomu zářivému lustru kdesi ve výšinách.

Co se za ty roky, co Pekárna funguje, nejvíc změnilo na její dramaturgii? Musíš třeba víc porušovat některé zásady, které jsi měl na počátku?
To by asi měli posoudit návštěvníci, ale sami víme, že třeba pootevření se více revivalovým kapelám není úplně podle našeho gusta. O prázdninách, kdy je zájmu o hraní v Pekárně jako šafránu, občas přimhouříme oko více, než by bylo zdrávo. V podstatě ale naše dramaturgické zaměření zůstává i po 14 letech stejné.

Na koho z muzikantů, kteří v Pekárně za ty roky vystoupili, nejraději vzpomínáš? A kdo tě třeba nejvíc pozitivně překvapil svým přístupem?
Asi vedou zahraniční kapely. O přístupu osobností, jako jsou Ivan Kral, Glen Hansard, Maria Doyle Kennedy, Magda Piskorczyk, Cathy Davey, Pavol Hammel nebo Paul Millns, si může spousta českých „slavných“ většinou nechat jen zdát. A to jsou jen některá z pozitivních překvapení. Patří sem i to, že ve světě již známá osobnost nezapomene po koncertě v Pekárně poděkovat zvukaři i nám za příjemný večer.

V poslední době čím dál víc pocit, že lidem se moc na koncerty nechce, že zůstávají doma, jako by je kultura nebavila. Myslíš, že je to přechodná záležitost?
Ten pocit mám taky a denně se s ním probouzím. Ale věřím, že je to jen přechodné období. Věřím i v to, že svůj vliv na věc má i současná společenská atmosféra, protože ta dříve asi hodně předčasně skloňovaná blbá nálada přišla až nyní. Musíme věřit.

Co dnes považuješ za největší problém při provozování klubu a co ti naopak dělá největší radost?
Největším problémem je udržet vyrovnaný rozpočet a přitom neuhnout z cesty. Největší radost mám pak z koncertů, kde se spojí pohled na spokojené tváře návštěvníků krásného koncertu se spokojenými tvářemi našich barmanek. Radost mám z každé pozitivní odezvy. Bohužel to bývá tak, že když je něco špatně, hned je plno generálů. Pokud je ale něco dobře, málokdo to řekne.

Na co se v Pekárně nejvíc těšíš do konce letošního roku?
Na dny, kdy se lidé zase vrhnou na naše koncerty ve větším počtu. Kromě klasických podzimních cyklů Jirky Švédy Etno, Jazz a Alternativa Brno 2013 chystáme řadu atraktivních a zajímavých koncertů, jejichž seznam zájemci najdou na našem webu www.starapekarna.cz. Budou to například James Harries, Longital, Pitch Bender, Tomáš Kočko, Nikola Mucha, Ty Syčáci, Budoár staré dámy a spousta dalších. No a taky se těším na 11. prosince, i když vlastně kvůli trémě možná ani ne. To bychom chtěli jako parta Tady To Máš pokřtít CD Krátkovlasá čembalistka současně s křtem knihy básní Judity Kaššovicové Som len kvet.

Foto Jiří Sláma