Vox Iuvenalis: Nejcennější je ta kontinuita

Vox Iuvenalis: Nejcennější je ta kontinuita

Brněnský sbor Vox Iuvenalis slaví letos dvacet let své existence. Od svých středoškolských začátků se vypracoval mezi amatérskou špičku, zvítězil v několika mezinárodních soutěžích, ale hlavně dál s chutí zpívá. Dnes působí pod záštitou Vysokého učení technického v Brně. O práci se sborem i o jeho neobvyklých projektech jsme mluvili s Janem Ocetkem, který sbor vede od jeho začátků v roce 1993.

Vox Iuvenalis vznikl ze členů školního sboru Gymnázia na Vídeňské v Brně, kteří chtěli pokračovat ve zpěvu i po maturitě. Tys byl mezi nimi, nebo jsi do sboru pronikl zvenku?
Já jsem byl opravdu jeden z nich. Byli jsme silný ročník, který maturoval v roce 1991 a bylo nás nějakých patnáct, možná skoro dvacet, kteří jsme v gymnaziálním sboru Mladí madrigalisté pod vedením profesorky Miluše Kleinové přičichli ke zpívání a měli chuť v tom pokračovat i dál. Já jsem zároveň zpíval také v Brněnském mužském sboru Foerster, takže jsem byl ostatními považován za jakéhosi poloprofesionála. Na přechodnou dobu se vytvořil model, kdy jsme ještě zkoušeli na gymnáziu a tvořili jakýsi „sbor starších“. Nakonec jsme se ale v roce 1993 osamostatnili úplně a pojmenovali se Vox Iuvenalis.

Jak ses octnul v čele sboru, čím jsi svoje vrstevníky přesvědčil, že právě ty jsi ten správný člověk?
Já jsem kromě zpěvu ve Foersteru vedl ještě chrámový sbor v Řečkovicích, který už jsem tak nějak zkoušel dirigovat. Navíc moje první vysoká škola byla Pedagogická fakulta, kombinace hudební výchova s matematikou, takže jsem byl považován za hudebně nejvzdělanějšího a na základě toho si mě vybrali.

Je ve sboru kromě tebe někdo od samého začátku až doteď?
Myslím, že tři, možná čtyři členové, kteří s nějakou malinkou pauzou těch dvacel let vydrželi.

Už v začátcích sboru je cítit něco, čemu se říká dobrá parta, Vox je i dnes soudržné lidské společenství, projevuje se u vás jakýsi týmový duch…
Já myslím, že to je možná to nejdůležitější. Já je vedu určitým směrem a hudba vytváří spojovací článek. Ale bez toho, aby se spolu cítili dobře, chtěli spolu podnikat i mimosborové aktivity, to by snad ani nešlo. Čím dál víc si toho vážím – ti lidé se nevídají jen na zkouškách, jsou rádi spolu i jindy, což se pak přenáší i do jejich hudebních výkonů.

Jak to držíš na uzdě, aby se ze zkoušek nestávaly spíš večírky?
Právě díky tomu, že se vyblbnou bokem, tak to jde. Když má někdo narozeniny, tak přinese trošku vína a třeba něco k jídlu pro všechny, takže on to permanentně takový malý večírek je. Ale když už je to hodně neúnosné, tak na ně zařvu, nebo někoho vyrazím…

vyrazíš ze zkoušky, předpokládám.
Ano, ze zkoušky, na chvilku, ne definitivně. Ti lidé tam nechodí jen kvůli muzice, ale také proto, že jsou tam podobně smýšlející kamarádi, kteří je u toho drží.

Jsi absolvent Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a JAMU – proč jsi sbormistrovstvím na JAMU nezačal rovnou?
K JAMU mě paradoxně dotlačil právě Vox Iuvenalis. Já jsem samozřejmě tušil, že mě hudba baví, zpíval jsem ve sboru, hrál jsem na klavír, na kytaru, chodil jsem do varhanické školy, ale po gymnáziu jsem ještě nebyl tak stoprocentně vyhraněný v tom, co bych chtěl. Ten pajdák se mi zdál jako nejlogičtější varianta, ale ještě během prvního ročníku jsem začal docházet na Filozofickou fakultu na hudební vědu – chtěl jsem do té muziky vidět víc než jen z pozice učitele. No a pak začal sbor vypadat trochu k světu a já ztrácel ten úvodní náskok – vedení sboru jsem řešil spíš intuitivně a amatérsky. A tak, abych jim stačil, jsem s nimi napochodoval k přijímačkám na JAMU a dobře to dopadlo. To mě definitivně nasměrovalo tam, kde jsem dnes.

Jak jste se dostali k dnešnímu, celkem náročnému repertoáru, jak se vaše hudební směřování vyvíjelo. Začali jste hned s hudbou dvacátého století, nebo jste k ní dospěli postupně?
Já jsem působil zároveň jako zpěvák v Českém filharmonickém sboru Brno, kde jsem poznal většinu klasického sborového repertoáru, a tak jsem nechtěl, a s ohledem na možnosti amatérských zpěváků ani nemohl, dělat totéž. Vybíral jsem tedy spíše méně známé tituly a ne zcela standardní repertoár všech vysokoškolských a mládežnických sborů. Od začátku jsem se snažil realizovat s lidmi ve Voxu nějaké zajímavější věci, aby je zaprvé bavily a zadruhé aby se na nich něco naučili. Říkal jsem si, že když před ně budu klást složitější mety, tak to sice třeba někoho odradí a odejde, ale někoho to zase nakopne. Do méně obvyklého repertoáru jsem je tedy tlačil od začátku a myslím, že se to daří pořád, i když ve sboru samozřejmě jsou i stoupenci spíše klasiky. Ale řekl bych, že ta úroveň, na kterou jsme se dostali, vznikla právě z toho, že děláme těžké věci, na kterých ti lidé rostou, ať chtějí nebo nechtějí.

Vyváříte komponované programy z děl současných i nedávných brněnských autorů, několikrát jste provedli Schnittkeho Requiem. To jsou dramaturgické špeky, ale jak se na ně dívá prostý sborista, nestýská se mu po pěkných písničkách?
Já se to občas něčím snažím vykompenzovat, ale ono je to nakonec jako v každém kolektivu. Část lidí zpívá ráda cokoliv, část je vyhraněnější, ale ledacos přijmou, když jim to vysvětlím. No a část bude brblat vždycky, ale stejně snad i přes to budou chodit a zpívat. Já se jim ty složitější věci snažím vysvětlovat a zdůvodňovat, proč je děláme. A pak se mi stane, že po těžké, komplikované skladbě, kdy už je situace na ostří nože, někteří odcházejí a tak dále, zařadím něco jednoduchého, triviálního. A najednou se ptají, proč takové nic vlastně mají zpívat. Ve své touze zpívat něco lehkého a pěkného to chtějí, ale najednou se z toho nedostaví ten pocit zasloužené a dobře odvedené práce…

jako když někdo běhá maratony a má jít na procházku.
Přesně tak, naučili se pohybovat a orientovat ve složitých věcech a ty lehčí už se jim zdají příliš primitivní. Upletl jsem si tím ale bič také sám na sebe, protože zásobárna takových skladeb také není nekonečná. Musím zvažovat, aby to vůbec zazpívali a nezničili se například při celovečerním a capella soudobém repertoáru, nebo abychom třeba byli schopni najmout si ansámbl, který s námi bude hrát větší vokálně-instrumentální projekty, takže ta omezení jsou z různých stran.

Vaše koncerty mívají i nějaký širší záměr a smysl, kde se vzalo vaše koncepční uvažování – je to ve vás od začátku, nebo s tím někdo najednou přišel?
V tomto směru má výborné nápady Viktor Pantůček. Někdy snad až trochu vizionářské, ale v rámci diskuse se to pak dobere do přijatelného tvaru. Dostat zajímavou a kvalitní muziku do netradičních koncertních prostor je podle mě hrozně užitečné, a pokud se nám podaří dát dohromady vhodný program a k tomu vhodný prostor, tak je to obohacení pro všechny. Dělali jsme koncert v Domě umění, kde je krásné prostředí i akustika, nedávno v brněnském krematoriu, na nádvoří Domu Pánů z Kunštátu, vystupovali jsme třeba i v Kateřinské jeskyni. V tomto bychom chtěli jít dál, protože je spousta zajímavých míst, kam se lidé normálně nepodívají, ale ve spojení s hudbou je z toho nakonec zajímavý a vícenásobný zážitek.

Jakkoli se snažíte dělat své věci co nejlíp, pořád jste amatérský sbor, což s sebou nese jistá omezení. Je vaše koncepčnost určitá kompenzace toho, že se špičkovým profesionálním tělesům čistě hudebně nevyrovnáte?
Určitě, protože ve Voxu je minimum lidí, kteří by zpěv někdy studovali. Většinou jsou to amatéři, kteří přijdou s tím, že zpívají rádi, mají předpoklady a chtějí to s námi zkusit. Má to tedy svoje hranice, které se překročit nedají. Když posluchači ale nabídneme něco, co nikde jinde neuslyší, tak to má svůj smysl, i když to není stodesetiprocentní hudební kvalita, a nemusíme se cpát do ranku profesionálů. Soudobá hudba je pro to svým způsobem vhodnější než například baroko.

Jsi druhý sbormistr Českého filharmonického sboru Brno – kde je zásadní rozdíl při práci? A přecházejí někdy členové z Voxu do filharmonického sboru nebo naopak?
Ten rozdíl je naprosto jasný. Ve filharmonickém sboru jsou členové profesionálové – kteří mají zpěv jako zaměstnání. Repertoár se zde studuje především na objednávku a mým úkolem je stoprocentně sbor připravit na jakékoliv vystoupení. Ve Voxu je naopak to hlavní vybrat repertoár a pořádat takové koncerty, aby to zpěváky bavilo, protože jinak by to nedělali.

Takže neplánuješ udělat jednou z Voxu přípravku pro ČSFB?
To určitě ne, protože pro lidi z Voxu, kteří většinou studují na některé z brněnských vysokých škol, je zpěv sice příjemná, ale přece jen ta vedlejší, zájmová kolej.

Když se vrátím k začátkům – napadlo tě někdy, že vydržíte tak dlouho?
Mě asi spíš nikdy nenapadlo, že by to v nějakou dobu mělo skončit. Když takový sbor funguje, tak žije od jednoho koncertu k druhému – vize do budoucnosti jsem tedy vlastně neměl a dělal jsem maximum pro to, aby sbor čím dál lépe fungoval. Teď si s hrůzou a obdivem uvědomuji, jak dlouho to už trvá a kolik je za tím vším práce a kolik zpěváků uz Voxem prošlo.

Co pokládáš za největší úspěchy Voxu Iuvenalis – a co je to pro tebe vlastně úspěch?
Největší úspěch je to, že po celých těch dvacet let bez přerušení fungujeme. Sbor má své renomé, dosáhl na nějakou interpretační úroveň a má snad i své posluchače, nejen příbuzné zpěváků. Je to samostatný a funkční kulturní projekt s dvacetiletou historií. Nějaká vítězství v soutěžích a zajímavé koncerty jsou takové třešničky, na ty se ale v celkem krátké době zapomene. Takže nejcennější je ta kontinuita. A musím ještě připomenout, že se sborem mi celou dobu pomáhá moje žena Hana – byli jsme spolužáci už na hudební vědě a Vox byl takové naše první dítě. Takže abych nebral veškerou slávu na sebe, tak je to všechno i její zásluha a moc jí děkuji.

Úspěchy na soutěžích a festivalech

2012 Mezinárodní sborová soutěž duchovní hudby Laudate dominum, Vilnius, Litva,1. cena
2008 Mezinárodní sborová soutěž Canti veris Praga 2008, Praha, 2. cena v kategorii smíšených sborů
2007 Mezinárodní festival sborů a orchestrů mladých YOUNG2007PRAGUE, 1. cena, zvláštní cena za nejlepší provedení povinné skladby
2006 Mezinárodní festival akademických sborů IFAS, Pardubice, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii soutěžního programu
2005 XVII. Medzinárodný festival speváckych zborov TZD, Trnava, Slovensko, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii
2004 7th International Youth choir Festival, Veldhoven, Nizozemí, 1. cena
2003 Pražské dny sborového zpěvu, 1. cena, zvláštní cena pro sbormistra
2002 1st International Choir Festival in Randers, Dánsko, 2. cena
2000 Pražské dny sborového zpěvu, 2. cena, zvláštní cena za provedení povinné skladby, zvláštní cena pro sbormistra

Sbor spolupracoval při operních a muzikálových představeních:

Sommer Oper Bamberg: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2011, Bohéma (G. Puccini) 2009, Komedianti (R. Leoncavallo), Plášť (G. Puccini) 2007
Janáček Brno 2010: Šárka (L. Janáček) – světová premiéra původní klavírní verze opery
Komorní opera HF JAMU: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2008
Ruddigore (A. S. Sullivan) 2007
Hradby (M. Kux) 2007

Foto archiv Voxu Iuvenalis, foto z krematoria Fotografické studio dvadva

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Provést Mozartovo Requiem – tedy mši za zemřelé – v krematoriu se může zdát jako zcela přirozená věc, ale úplně samozřejmé to není. Vox Iuvenalis přidal k jedné z nejhranějších vokálních kompozic značnou dávku koncepčního uvažování a připravil posluchačům přinejmenším neobvyklý zážitek.  více

Koncert k 690. výročí založení baziliky na Starém Brně si zcela správně hleděl téměř výhradně hudebního a duchovního obsahu. Mariánské téma, které ke kostelu patří, bylo naplněno originálním a zároveň funkčním způsobem.  více

Smíšený sbor Vox Iuvenalis zahájil včerejším koncertem jubilejní dvacátý rok své existence. Poněkud paradoxně odloženým koncertem z loňska (nekonal se pro zlomení dirigentské nohy Jana Ocetka) a repertoárově netypickou věcí – na programu byla Petite messe solennelle Gioachina Rossiniho. Pro začátek bych všem členům Voxu, vedení i sboru jako instituci popřál všechno nejlepší, zlomený vaz při všech koncertních příležitostech a ještě nejmíň pětkrát tolik. Pojďme se ale podívat na včerejší vystoupení.  více


Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Nejčtenější

Kritika

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce