Brněnský sbor Vox Iuvenalis slaví letos dvacet let své existence. Od svých středoškolských začátků se vypracoval mezi amatérskou špičku, zvítězil v několika mezinárodních soutěžích, ale hlavně dál s chutí zpívá. Dnes působí pod záštitou Vysokého učení technického v Brně. O práci se sborem i o jeho neobvyklých projektech jsme mluvili s Janem Ocetkem, který sbor vede od jeho začátků v roce 1993.
Vox Iuvenalis vznikl ze členů školního sboru Gymnázia na Vídeňské v Brně, kteří chtěli pokračovat ve zpěvu i po maturitě. Tys byl mezi nimi, nebo jsi do sboru pronikl zvenku?
Já jsem byl opravdu jeden z nich. Byli jsme silný ročník, který maturoval v roce 1991 a bylo nás nějakých patnáct, možná skoro dvacet, kteří jsme v gymnaziálním sboru Mladí madrigalisté pod vedením profesorky Miluše Kleinové přičichli ke zpívání a měli chuť v tom pokračovat i dál. Já jsem zároveň zpíval také v Brněnském mužském sboru Foerster, takže jsem byl ostatními považován za jakéhosi poloprofesionála. Na přechodnou dobu se vytvořil model, kdy jsme ještě zkoušeli na gymnáziu a tvořili jakýsi „sbor starších“. Nakonec jsme se ale v roce 1993 osamostatnili úplně a pojmenovali se Vox Iuvenalis.
Jak ses octnul v čele sboru, čím jsi svoje vrstevníky přesvědčil, že právě ty jsi ten správný člověk?
Já jsem kromě zpěvu ve Foersteru vedl ještě chrámový sbor v Řečkovicích, který už jsem tak nějak zkoušel dirigovat. Navíc moje první vysoká škola byla Pedagogická fakulta, kombinace hudební výchova s matematikou, takže jsem byl považován za hudebně nejvzdělanějšího a na základě toho si mě vybrali.
Je ve sboru kromě tebe někdo od samého začátku až doteď?
Myslím, že tři, možná čtyři členové, kteří s nějakou malinkou pauzou těch dvacel let vydrželi.
Už v začátcích sboru je cítit něco, čemu se říká dobrá parta, Vox je i dnes soudržné lidské společenství, projevuje se u vás jakýsi týmový duch…
Já myslím, že to je možná to nejdůležitější. Já je vedu určitým směrem a hudba vytváří spojovací článek. Ale bez toho, aby se spolu cítili dobře, chtěli spolu podnikat i mimosborové aktivity, to by snad ani nešlo. Čím dál víc si toho vážím – ti lidé se nevídají jen na zkouškách, jsou rádi spolu i jindy, což se pak přenáší i do jejich hudebních výkonů.
Jak to držíš na uzdě, aby se ze zkoušek nestávaly spíš večírky?
Právě díky tomu, že se vyblbnou bokem, tak to jde. Když má někdo narozeniny, tak přinese trošku vína a třeba něco k jídlu pro všechny, takže on to permanentně takový malý večírek je. Ale když už je to hodně neúnosné, tak na ně zařvu, nebo někoho vyrazím…
…vyrazíš ze zkoušky, předpokládám.
Ano, ze zkoušky, na chvilku, ne definitivně. Ti lidé tam nechodí jen kvůli muzice, ale také proto, že jsou tam podobně smýšlející kamarádi, kteří je u toho drží.
Jsi absolvent Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a JAMU – proč jsi sbormistrovstvím na JAMU nezačal rovnou?
K JAMU mě paradoxně dotlačil právě Vox Iuvenalis. Já jsem samozřejmě tušil, že mě hudba baví, zpíval jsem ve sboru, hrál jsem na klavír, na kytaru, chodil jsem do varhanické školy, ale po gymnáziu jsem ještě nebyl tak stoprocentně vyhraněný v tom, co bych chtěl. Ten pajdák se mi zdál jako nejlogičtější varianta, ale ještě během prvního ročníku jsem začal docházet na Filozofickou fakultu na hudební vědu – chtěl jsem do té muziky vidět víc než jen z pozice učitele. No a pak začal sbor vypadat trochu k světu a já ztrácel ten úvodní náskok – vedení sboru jsem řešil spíš intuitivně a amatérsky. A tak, abych jim stačil, jsem s nimi napochodoval k přijímačkám na JAMU a dobře to dopadlo. To mě definitivně nasměrovalo tam, kde jsem dnes.
Jak jste se dostali k dnešnímu, celkem náročnému repertoáru, jak se vaše hudební směřování vyvíjelo. Začali jste hned s hudbou dvacátého století, nebo jste k ní dospěli postupně?
Já jsem působil zároveň jako zpěvák v Českém filharmonickém sboru Brno, kde jsem poznal většinu klasického sborového repertoáru, a tak jsem nechtěl, a s ohledem na možnosti amatérských zpěváků ani nemohl, dělat totéž. Vybíral jsem tedy spíše méně známé tituly a ne zcela standardní repertoár všech vysokoškolských a mládežnických sborů. Od začátku jsem se snažil realizovat s lidmi ve Voxu nějaké zajímavější věci, aby je zaprvé bavily a zadruhé aby se na nich něco naučili. Říkal jsem si, že když před ně budu klást složitější mety, tak to sice třeba někoho odradí a odejde, ale někoho to zase nakopne. Do méně obvyklého repertoáru jsem je tedy tlačil od začátku a myslím, že se to daří pořád, i když ve sboru samozřejmě jsou i stoupenci spíše klasiky. Ale řekl bych, že ta úroveň, na kterou jsme se dostali, vznikla právě z toho, že děláme těžké věci, na kterých ti lidé rostou, ať chtějí nebo nechtějí.
Vyváříte komponované programy z děl současných i nedávných brněnských autorů, několikrát jste provedli Schnittkeho Requiem. To jsou dramaturgické špeky, ale jak se na ně dívá prostý sborista, nestýská se mu po pěkných písničkách?
Já se to občas něčím snažím vykompenzovat, ale ono je to nakonec jako v každém kolektivu. Část lidí zpívá ráda cokoliv, část je vyhraněnější, ale ledacos přijmou, když jim to vysvětlím. No a část bude brblat vždycky, ale stejně snad i přes to budou chodit a zpívat. Já se jim ty složitější věci snažím vysvětlovat a zdůvodňovat, proč je děláme. A pak se mi stane, že po těžké, komplikované skladbě, kdy už je situace na ostří nože, někteří odcházejí a tak dále, zařadím něco jednoduchého, triviálního. A najednou se ptají, proč takové nic vlastně mají zpívat. Ve své touze zpívat něco lehkého a pěkného to chtějí, ale najednou se z toho nedostaví ten pocit zasloužené a dobře odvedené práce…
…jako když někdo běhá maratony a má jít na procházku.
Přesně tak, naučili se pohybovat a orientovat ve složitých věcech a ty lehčí už se jim zdají příliš primitivní. Upletl jsem si tím ale bič také sám na sebe, protože zásobárna takových skladeb také není nekonečná. Musím zvažovat, aby to vůbec zazpívali a nezničili se například při celovečerním a capella soudobém repertoáru, nebo abychom třeba byli schopni najmout si ansámbl, který s námi bude hrát větší vokálně-instrumentální projekty, takže ta omezení jsou z různých stran.
Vaše koncerty mívají i nějaký širší záměr a smysl, kde se vzalo vaše koncepční uvažování – je to ve vás od začátku, nebo s tím někdo najednou přišel?
V tomto směru má výborné nápady Viktor Pantůček. Někdy snad až trochu vizionářské, ale v rámci diskuse se to pak dobere do přijatelného tvaru. Dostat zajímavou a kvalitní muziku do netradičních koncertních prostor je podle mě hrozně užitečné, a pokud se nám podaří dát dohromady vhodný program a k tomu vhodný prostor, tak je to obohacení pro všechny. Dělali jsme koncert v Domě umění, kde je krásné prostředí i akustika, nedávno v brněnském krematoriu, na nádvoří Domu Pánů z Kunštátu, vystupovali jsme třeba i v Kateřinské jeskyni. V tomto bychom chtěli jít dál, protože je spousta zajímavých míst, kam se lidé normálně nepodívají, ale ve spojení s hudbou je z toho nakonec zajímavý a vícenásobný zážitek.
Jakkoli se snažíte dělat své věci co nejlíp, pořád jste amatérský sbor, což s sebou nese jistá omezení. Je vaše koncepčnost určitá kompenzace toho, že se špičkovým profesionálním tělesům čistě hudebně nevyrovnáte?
Určitě, protože ve Voxu je minimum lidí, kteří by zpěv někdy studovali. Většinou jsou to amatéři, kteří přijdou s tím, že zpívají rádi, mají předpoklady a chtějí to s námi zkusit. Má to tedy svoje hranice, které se překročit nedají. Když posluchači ale nabídneme něco, co nikde jinde neuslyší, tak to má svůj smysl, i když to není stodesetiprocentní hudební kvalita, a nemusíme se cpát do ranku profesionálů. Soudobá hudba je pro to svým způsobem vhodnější než například baroko.
Jsi druhý sbormistr Českého filharmonického sboru Brno – kde je zásadní rozdíl při práci? A přecházejí někdy členové z Voxu do filharmonického sboru nebo naopak?
Ten rozdíl je naprosto jasný. Ve filharmonickém sboru jsou členové profesionálové – kteří mají zpěv jako zaměstnání. Repertoár se zde studuje především na objednávku a mým úkolem je stoprocentně sbor připravit na jakékoliv vystoupení. Ve Voxu je naopak to hlavní vybrat repertoár a pořádat takové koncerty, aby to zpěváky bavilo, protože jinak by to nedělali.
Takže neplánuješ udělat jednou z Voxu přípravku pro ČSFB?
To určitě ne, protože pro lidi z Voxu, kteří většinou studují na některé z brněnských vysokých škol, je zpěv sice příjemná, ale přece jen ta vedlejší, zájmová kolej.
Když se vrátím k začátkům – napadlo tě někdy, že vydržíte tak dlouho?
Mě asi spíš nikdy nenapadlo, že by to v nějakou dobu mělo skončit. Když takový sbor funguje, tak žije od jednoho koncertu k druhému – vize do budoucnosti jsem tedy vlastně neměl a dělal jsem maximum pro to, aby sbor čím dál lépe fungoval. Teď si s hrůzou a obdivem uvědomuji, jak dlouho to už trvá a kolik je za tím vším práce a kolik zpěváků uz Voxem prošlo.
Co pokládáš za největší úspěchy Voxu Iuvenalis – a co je to pro tebe vlastně úspěch?
Největší úspěch je to, že po celých těch dvacet let bez přerušení fungujeme. Sbor má své renomé, dosáhl na nějakou interpretační úroveň a má snad i své posluchače, nejen příbuzné zpěváků. Je to samostatný a funkční kulturní projekt s dvacetiletou historií. Nějaká vítězství v soutěžích a zajímavé koncerty jsou takové třešničky, na ty se ale v celkem krátké době zapomene. Takže nejcennější je ta kontinuita. A musím ještě připomenout, že se sborem mi celou dobu pomáhá moje žena Hana – byli jsme spolužáci už na hudební vědě a Vox byl takové naše první dítě. Takže abych nebral veškerou slávu na sebe, tak je to všechno i její zásluha a moc jí děkuji.
Úspěchy na soutěžích a festivalech
2012 Mezinárodní sborová soutěž duchovní hudby Laudate dominum, Vilnius, Litva,1. cena
2008 Mezinárodní sborová soutěž Canti veris Praga 2008, Praha, 2. cena v kategorii smíšených sborů
2007 Mezinárodní festival sborů a orchestrů mladých YOUNG2007PRAGUE, 1. cena, zvláštní cena za nejlepší provedení povinné skladby
2006 Mezinárodní festival akademických sborů IFAS, Pardubice, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii soutěžního programu
2005 XVII. Medzinárodný festival speváckych zborov TZD, Trnava, Slovensko, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii
2004 7th International Youth choir Festival, Veldhoven, Nizozemí, 1. cena
2003 Pražské dny sborového zpěvu, 1. cena, zvláštní cena pro sbormistra
2002 1st International Choir Festival in Randers, Dánsko, 2. cena
2000 Pražské dny sborového zpěvu, 2. cena, zvláštní cena za provedení povinné skladby, zvláštní cena pro sbormistra
Sbor spolupracoval při operních a muzikálových představeních:
Sommer Oper Bamberg: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2011, Bohéma (G. Puccini) 2009, Komedianti (R. Leoncavallo), Plášť (G. Puccini) 2007
Janáček Brno 2010: Šárka (L. Janáček) – světová premiéra původní klavírní verze opery
Komorní opera HF JAMU: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2008
Ruddigore (A. S. Sullivan) 2007
Hradby (M. Kux) 2007
Zatím nebyl přidán žádný komentář..