Vox Iuvenalis: Nejcennější je ta kontinuita

Vox Iuvenalis: Nejcennější je ta kontinuita

Brněnský sbor Vox Iuvenalis slaví letos dvacet let své existence. Od svých středoškolských začátků se vypracoval mezi amatérskou špičku, zvítězil v několika mezinárodních soutěžích, ale hlavně dál s chutí zpívá. Dnes působí pod záštitou Vysokého učení technického v Brně. O práci se sborem i o jeho neobvyklých projektech jsme mluvili s Janem Ocetkem, který sbor vede od jeho začátků v roce 1993.

Vox Iuvenalis vznikl ze členů školního sboru Gymnázia na Vídeňské v Brně, kteří chtěli pokračovat ve zpěvu i po maturitě. Tys byl mezi nimi, nebo jsi do sboru pronikl zvenku?
Já jsem byl opravdu jeden z nich. Byli jsme silný ročník, který maturoval v roce 1991 a bylo nás nějakých patnáct, možná skoro dvacet, kteří jsme v gymnaziálním sboru Mladí madrigalisté pod vedením profesorky Miluše Kleinové přičichli ke zpívání a měli chuť v tom pokračovat i dál. Já jsem zároveň zpíval také v Brněnském mužském sboru Foerster, takže jsem byl ostatními považován za jakéhosi poloprofesionála. Na přechodnou dobu se vytvořil model, kdy jsme ještě zkoušeli na gymnáziu a tvořili jakýsi „sbor starších“. Nakonec jsme se ale v roce 1993 osamostatnili úplně a pojmenovali se Vox Iuvenalis.

Jak ses octnul v čele sboru, čím jsi svoje vrstevníky přesvědčil, že právě ty jsi ten správný člověk?
Já jsem kromě zpěvu ve Foersteru vedl ještě chrámový sbor v Řečkovicích, který už jsem tak nějak zkoušel dirigovat. Navíc moje první vysoká škola byla Pedagogická fakulta, kombinace hudební výchova s matematikou, takže jsem byl považován za hudebně nejvzdělanějšího a na základě toho si mě vybrali.

Je ve sboru kromě tebe někdo od samého začátku až doteď?
Myslím, že tři, možná čtyři členové, kteří s nějakou malinkou pauzou těch dvacel let vydrželi.

Už v začátcích sboru je cítit něco, čemu se říká dobrá parta, Vox je i dnes soudržné lidské společenství, projevuje se u vás jakýsi týmový duch…
Já myslím, že to je možná to nejdůležitější. Já je vedu určitým směrem a hudba vytváří spojovací článek. Ale bez toho, aby se spolu cítili dobře, chtěli spolu podnikat i mimosborové aktivity, to by snad ani nešlo. Čím dál víc si toho vážím – ti lidé se nevídají jen na zkouškách, jsou rádi spolu i jindy, což se pak přenáší i do jejich hudebních výkonů.

Jak to držíš na uzdě, aby se ze zkoušek nestávaly spíš večírky?
Právě díky tomu, že se vyblbnou bokem, tak to jde. Když má někdo narozeniny, tak přinese trošku vína a třeba něco k jídlu pro všechny, takže on to permanentně takový malý večírek je. Ale když už je to hodně neúnosné, tak na ně zařvu, nebo někoho vyrazím…

vyrazíš ze zkoušky, předpokládám.
Ano, ze zkoušky, na chvilku, ne definitivně. Ti lidé tam nechodí jen kvůli muzice, ale také proto, že jsou tam podobně smýšlející kamarádi, kteří je u toho drží.

Jsi absolvent Pedagogické fakulty, Filozofické fakulty a JAMU – proč jsi sbormistrovstvím na JAMU nezačal rovnou?
K JAMU mě paradoxně dotlačil právě Vox Iuvenalis. Já jsem samozřejmě tušil, že mě hudba baví, zpíval jsem ve sboru, hrál jsem na klavír, na kytaru, chodil jsem do varhanické školy, ale po gymnáziu jsem ještě nebyl tak stoprocentně vyhraněný v tom, co bych chtěl. Ten pajdák se mi zdál jako nejlogičtější varianta, ale ještě během prvního ročníku jsem začal docházet na Filozofickou fakultu na hudební vědu – chtěl jsem do té muziky vidět víc než jen z pozice učitele. No a pak začal sbor vypadat trochu k světu a já ztrácel ten úvodní náskok – vedení sboru jsem řešil spíš intuitivně a amatérsky. A tak, abych jim stačil, jsem s nimi napochodoval k přijímačkám na JAMU a dobře to dopadlo. To mě definitivně nasměrovalo tam, kde jsem dnes.

Jak jste se dostali k dnešnímu, celkem náročnému repertoáru, jak se vaše hudební směřování vyvíjelo. Začali jste hned s hudbou dvacátého století, nebo jste k ní dospěli postupně?
Já jsem působil zároveň jako zpěvák v Českém filharmonickém sboru Brno, kde jsem poznal většinu klasického sborového repertoáru, a tak jsem nechtěl, a s ohledem na možnosti amatérských zpěváků ani nemohl, dělat totéž. Vybíral jsem tedy spíše méně známé tituly a ne zcela standardní repertoár všech vysokoškolských a mládežnických sborů. Od začátku jsem se snažil realizovat s lidmi ve Voxu nějaké zajímavější věci, aby je zaprvé bavily a zadruhé aby se na nich něco naučili. Říkal jsem si, že když před ně budu klást složitější mety, tak to sice třeba někoho odradí a odejde, ale někoho to zase nakopne. Do méně obvyklého repertoáru jsem je tedy tlačil od začátku a myslím, že se to daří pořád, i když ve sboru samozřejmě jsou i stoupenci spíše klasiky. Ale řekl bych, že ta úroveň, na kterou jsme se dostali, vznikla právě z toho, že děláme těžké věci, na kterých ti lidé rostou, ať chtějí nebo nechtějí.

Vyváříte komponované programy z děl současných i nedávných brněnských autorů, několikrát jste provedli Schnittkeho Requiem. To jsou dramaturgické špeky, ale jak se na ně dívá prostý sborista, nestýská se mu po pěkných písničkách?
Já se to občas něčím snažím vykompenzovat, ale ono je to nakonec jako v každém kolektivu. Část lidí zpívá ráda cokoliv, část je vyhraněnější, ale ledacos přijmou, když jim to vysvětlím. No a část bude brblat vždycky, ale stejně snad i přes to budou chodit a zpívat. Já se jim ty složitější věci snažím vysvětlovat a zdůvodňovat, proč je děláme. A pak se mi stane, že po těžké, komplikované skladbě, kdy už je situace na ostří nože, někteří odcházejí a tak dále, zařadím něco jednoduchého, triviálního. A najednou se ptají, proč takové nic vlastně mají zpívat. Ve své touze zpívat něco lehkého a pěkného to chtějí, ale najednou se z toho nedostaví ten pocit zasloužené a dobře odvedené práce…

jako když někdo běhá maratony a má jít na procházku.
Přesně tak, naučili se pohybovat a orientovat ve složitých věcech a ty lehčí už se jim zdají příliš primitivní. Upletl jsem si tím ale bič také sám na sebe, protože zásobárna takových skladeb také není nekonečná. Musím zvažovat, aby to vůbec zazpívali a nezničili se například při celovečerním a capella soudobém repertoáru, nebo abychom třeba byli schopni najmout si ansámbl, který s námi bude hrát větší vokálně-instrumentální projekty, takže ta omezení jsou z různých stran.

Vaše koncerty mívají i nějaký širší záměr a smysl, kde se vzalo vaše koncepční uvažování – je to ve vás od začátku, nebo s tím někdo najednou přišel?
V tomto směru má výborné nápady Viktor Pantůček. Někdy snad až trochu vizionářské, ale v rámci diskuse se to pak dobere do přijatelného tvaru. Dostat zajímavou a kvalitní muziku do netradičních koncertních prostor je podle mě hrozně užitečné, a pokud se nám podaří dát dohromady vhodný program a k tomu vhodný prostor, tak je to obohacení pro všechny. Dělali jsme koncert v Domě umění, kde je krásné prostředí i akustika, nedávno v brněnském krematoriu, na nádvoří Domu Pánů z Kunštátu, vystupovali jsme třeba i v Kateřinské jeskyni. V tomto bychom chtěli jít dál, protože je spousta zajímavých míst, kam se lidé normálně nepodívají, ale ve spojení s hudbou je z toho nakonec zajímavý a vícenásobný zážitek.

Jakkoli se snažíte dělat své věci co nejlíp, pořád jste amatérský sbor, což s sebou nese jistá omezení. Je vaše koncepčnost určitá kompenzace toho, že se špičkovým profesionálním tělesům čistě hudebně nevyrovnáte?
Určitě, protože ve Voxu je minimum lidí, kteří by zpěv někdy studovali. Většinou jsou to amatéři, kteří přijdou s tím, že zpívají rádi, mají předpoklady a chtějí to s námi zkusit. Má to tedy svoje hranice, které se překročit nedají. Když posluchači ale nabídneme něco, co nikde jinde neuslyší, tak to má svůj smysl, i když to není stodesetiprocentní hudební kvalita, a nemusíme se cpát do ranku profesionálů. Soudobá hudba je pro to svým způsobem vhodnější než například baroko.

Jsi druhý sbormistr Českého filharmonického sboru Brno – kde je zásadní rozdíl při práci? A přecházejí někdy členové z Voxu do filharmonického sboru nebo naopak?
Ten rozdíl je naprosto jasný. Ve filharmonickém sboru jsou členové profesionálové – kteří mají zpěv jako zaměstnání. Repertoár se zde studuje především na objednávku a mým úkolem je stoprocentně sbor připravit na jakékoliv vystoupení. Ve Voxu je naopak to hlavní vybrat repertoár a pořádat takové koncerty, aby to zpěváky bavilo, protože jinak by to nedělali.

Takže neplánuješ udělat jednou z Voxu přípravku pro ČSFB?
To určitě ne, protože pro lidi z Voxu, kteří většinou studují na některé z brněnských vysokých škol, je zpěv sice příjemná, ale přece jen ta vedlejší, zájmová kolej.

Když se vrátím k začátkům – napadlo tě někdy, že vydržíte tak dlouho?
Mě asi spíš nikdy nenapadlo, že by to v nějakou dobu mělo skončit. Když takový sbor funguje, tak žije od jednoho koncertu k druhému – vize do budoucnosti jsem tedy vlastně neměl a dělal jsem maximum pro to, aby sbor čím dál lépe fungoval. Teď si s hrůzou a obdivem uvědomuji, jak dlouho to už trvá a kolik je za tím vším práce a kolik zpěváků uz Voxem prošlo.

Co pokládáš za největší úspěchy Voxu Iuvenalis – a co je to pro tebe vlastně úspěch?
Největší úspěch je to, že po celých těch dvacet let bez přerušení fungujeme. Sbor má své renomé, dosáhl na nějakou interpretační úroveň a má snad i své posluchače, nejen příbuzné zpěváků. Je to samostatný a funkční kulturní projekt s dvacetiletou historií. Nějaká vítězství v soutěžích a zajímavé koncerty jsou takové třešničky, na ty se ale v celkem krátké době zapomene. Takže nejcennější je ta kontinuita. A musím ještě připomenout, že se sborem mi celou dobu pomáhá moje žena Hana – byli jsme spolužáci už na hudební vědě a Vox byl takové naše první dítě. Takže abych nebral veškerou slávu na sebe, tak je to všechno i její zásluha a moc jí děkuji.

Úspěchy na soutěžích a festivalech

2012 Mezinárodní sborová soutěž duchovní hudby Laudate dominum, Vilnius, Litva,1. cena
2008 Mezinárodní sborová soutěž Canti veris Praga 2008, Praha, 2. cena v kategorii smíšených sborů
2007 Mezinárodní festival sborů a orchestrů mladých YOUNG2007PRAGUE, 1. cena, zvláštní cena za nejlepší provedení povinné skladby
2006 Mezinárodní festival akademických sborů IFAS, Pardubice, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii soutěžního programu
2005 XVII. Medzinárodný festival speváckych zborov TZD, Trnava, Slovensko, 1. cena, zvláštní cena za dramaturgii
2004 7th International Youth choir Festival, Veldhoven, Nizozemí, 1. cena
2003 Pražské dny sborového zpěvu, 1. cena, zvláštní cena pro sbormistra
2002 1st International Choir Festival in Randers, Dánsko, 2. cena
2000 Pražské dny sborového zpěvu, 2. cena, zvláštní cena za provedení povinné skladby, zvláštní cena pro sbormistra

Sbor spolupracoval při operních a muzikálových představeních:

Sommer Oper Bamberg: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2011, Bohéma (G. Puccini) 2009, Komedianti (R. Leoncavallo), Plášť (G. Puccini) 2007
Janáček Brno 2010: Šárka (L. Janáček) – světová premiéra původní klavírní verze opery
Komorní opera HF JAMU: Figarova svatba (W. A. Mozart) 2008
Ruddigore (A. S. Sullivan) 2007
Hradby (M. Kux) 2007

Foto archiv Voxu Iuvenalis, foto z krematoria Fotografické studio dvadva

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Provést Mozartovo Requiem – tedy mši za zemřelé – v krematoriu se může zdát jako zcela přirozená věc, ale úplně samozřejmé to není. Vox Iuvenalis přidal k jedné z nejhranějších vokálních kompozic značnou dávku koncepčního uvažování a připravil posluchačům přinejmenším neobvyklý zážitek.  více

Koncert k 690. výročí založení baziliky na Starém Brně si zcela správně hleděl téměř výhradně hudebního a duchovního obsahu. Mariánské téma, které ke kostelu patří, bylo naplněno originálním a zároveň funkčním způsobem.  více

Smíšený sbor Vox Iuvenalis zahájil včerejším koncertem jubilejní dvacátý rok své existence. Poněkud paradoxně odloženým koncertem z loňska (nekonal se pro zlomení dirigentské nohy Jana Ocetka) a repertoárově netypickou věcí – na programu byla Petite messe solennelle Gioachina Rossiniho. Pro začátek bych všem členům Voxu, vedení i sboru jako instituci popřál všechno nejlepší, zlomený vaz při všech koncertních příležitostech a ještě nejmíň pětkrát tolik. Pojďme se ale podívat na včerejší vystoupení.  více


Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více