Téměř po celé září probíhá velké české turné anglického bluesového kytaristy Willa Johnse. Synovec Erica Claptona a George Harrisona a syn slavného producenta Andyho Johnse (spolupracoval s Led Zeppelin nebo Rolling Stones) začal koncertovat v první polovině 90. let. Jeho nejnovější album se jmenuje Something Old, Something New… (Něco starého, něco nového) a Will Johns je představí i v Brně. V klubu Stará Pekárná proběhne jeho koncert v úterý 13. září od 20.00. Rozhovor s kytaristou probíhal telefonicky.
Vaše nové album se jmenuje Something Old, Something New… Co je na něm tedy starého a co nového?
Počkejte, musím se podívat… Chtěl jsem na album zařadit něco, co jsem hrál už se svou první kapelou v 90. letech, snad v roce 1992, a taková stará píseň je například Righteous Road. To byla jedna z prvních skladeb, které jsem složil. Napsal jsem ji společně se svým kamarádem Davem Motionem. Pro mne a pro mou kariéru je to tedy „stará píseň“. Naopak úplně nejnovější skladba je Into Your Love. Vznikla velmi rychle na poslední chvíli, když jsem album připravoval. Nová je také píseň Mousetails. Tyto dvě jsem napsal, když už jsem měl desku téměř hotovou. V obou případech šlo o konec roku 2015.
Má album nějaké koncept, nebo jste jen promíchal starší a novější písně?
Koncept alba byl – „něco starého, něco nového, něco vypůjčeného, něco modrého“. To je u nás taková svatební průpovídka, která souvisí s kouzly a s ochranou proti zlu, proti uhranutí. Takovou ochranou mělo být podle tradice „modré oko“, symbol, který najdete na obalu mého alba. I moje album by tedy mělo být takovým talismanem, který vás ochrání před pohledy zlých lidí. A s tou průpovídkou souvisí i obsah alba. Něco vypůjčeného – to je skladba I Heard You Love The Blues, kterou složil slepý černošský kytarista Jay Owens. Zemřel poměrně nedávno, ale málokdo zná jeho hudbu. To je tedy vypůjčená píseň. Slovo blue pak v angličtině znamená modrý, ale také smutný nebo bluesový… Moje blues je současné, roztančené, nejsou to písně o pláči a beznaději, o osamění a o tom, jak někoho opustila žena. Já se svou hudbou snažím oslavit kořeny tohoto žánru. Tak se mi to líbí, a pokud se to líbí i vám, můžete si mě poslechnout také ve vašem městě. Budu hrát jen pro vás.
V Brně a na dalších koncertech českého turné vás doprovodí Tomáš Liška na baskytaru a Tomáš Hobzek na bicí. Album jste ale nahrával s britskými spoluhráči…
Ano, jako první zmíním doprovodnou vokalistku Emmu Wilson. Je to skvělá zpěvačka, jak můžete z nahrávky slyšet, a je úžasné s ní pracovat. Má tady v Anglii svou vlastní kapelu, nazvanou Emma Wilson Blues Band. Na klavír a klávesy hraje Nick Judd. I on má vlastní skupinu a kromě toho hraje se spoustou dalších lidí, například se slavným kytaristou Chrisem Speddingem. Na saxofon hraje Chez Grimble, což je fantastická dáma, která se jako host objevila už na YouTube na mém úspěšném videu Smuggler’s Blues tuším z roku 2012. Na baskytaru mi na albu hraje Russel Grooms. A konečně bubeník Chad Logan – to je moje dílo. Je to vymyšlená postava, kterou jsem vytvořil. Na bicí tedy hraju sám. Ale je to tajemství…
Podíleli se spoluhráči i na aranžích alba?
Ne, na tomto CD jsem pracoval sám. Bylo to nejosamělejší album, které jsem kdy natočil. Většinu jsem nahrál sám doma do počítače. Aranže písní jsem v některých případech naprosto jasně slyšel v hlavě, když jsem písně psal. Bylo to naprosto samozřejmé. Ale například u písně Mousetails, která má velmi současný zvuk, nebo u Tears Of A Butterfly jsou aranže výsledkem delšího procesu ve studiu. Zkoušeli jsme více verzí, vymýšleli jsme, jak písně pojmout. Na skladbě Tears Of A Butterfly se podílela také vokální skupina OYME z mordvinské oblasti v Rusku.
Vy jste v Rusku koncertoval, a dokonce jste vystoupil v bývalé ženské věznici v gulagu. Předpokládám, že to pro vás musel být silný zážitek…
Ano, přesně tak, byla to jedna z nejsilnějších zkušeností mého života. Cítil jsem obrovskou pokoru, když jsem hrál v prostoru bývalé ženské věznice v gulagu. Bylo to místo prostoupené emocemi a bylo obtížné tam hrát. Když jsme vyšli ven, cítili jsme velkou úlevu. Ale hned potom jsme havarovali ve sněhové vánici a to jsem se opravdu bál.
Rozuměli posluchači v Rusku vaší hudbě?
Pokaždé, když mám koncert, a to i v Anglii, se snažím zahrát i nějaké tradiční blues, které budou lidé znát. Příjemné na této hudbě je, že oslovuje opravdu každého svým jednoduchým rytmem, který připomíná tepot našeho srdce. A právě díky tomuto rytmu jí každý může porozumět. Ať jsou posluchači mladí, nebo starší, každý může na tuto hudbu reagovat. Já se ty písně snažím hrát trochu moderněji, balím je trochu do funky, ale stále je to hudba, která je každému povědomá.
Jak moc jsou pro vás vůbec důležité texty písní?
Texty jsou pro mne velmi důležité, ale současně vlastně důležité nejsou. Uvědomil jsem si to právě v Mordvinsku, kde lidé vůbec nerozuměli anglicky – to byl rozdíl například oproti Moskvě – a přesto dokázali pochopit energii, které z mé hudby vychází. Posloucháte tedy mou hudbu a pochopíte, co jsem chtěl sdělit, i když možná nerozumíte slovům. Na druhou stranu mé texty jsou plné humoru a něčeho, co bych nazval „jazykem blues“. Objevují se v nich známá témata nebo fráze, například téma cesty. Platí však, že řeknu něco, ale míním tím něco jiného.
Pomohl vám nějak ve vaší cestě za hudbou váš strýc Eric Clapton?
Předvedl mi pár věcí na kytaru. Ukázal mi například začátek písně Crossroads, ale mně se nedařilo se to naučit. Když jsem za ním přišel, aby mi prozradil, jak je to dál, řekl mi: „Na to musíš přijít sám.“ To pro mne byla důležitá lekce. Když jsem byl ale malý a začal se učit na kytaru, hodně mě podporoval, například když jsem hrál na školních koncertech. Poskytl nám třeba do školy pořádný zesilovač. Ale neučil mě. Sice mi ukázal pár věcí, ale jinak mě především povzbuzoval, abych se učil sám. To je podle mne ta nejlepší cesta. Učil jsem se tedy z nahrávek ty písně, které se mi líbily.
Hudbě se profesionálně věnoval také váš otec, producent Andy Johns. Co vás naučil on?
S otcem jsem strávil po večerech mnoho hodin, kdy mi přehrával hudbu, na které pracoval, nebo písně, které byly podle jeho názoru dobře vyprodukované. Pracoval zajímavým způsobem a dokázal mi tuto svou práci přiblížit. A je úžasné, co všechno dokázal. Ale taky hodně pil, a proto jsem musel dávat pozor vždy na začátku, abych něco pochytil. Ale já se cítím být především hudebníkem, na druhém místě autorem a až potom producentem. Například mix mého nového alba jsem neměl na starosti já, ale Paul Winstanley, přezdívaný Win. S ním jsem pracoval už na svém předchozím CD Hooks And Lines, věřím mu na sto procent. Dokážeme spolu komunikovat čestně, rychle a efektivně tak, aby vznikl co nejlepší výsledek.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..