Na sobotu 15. června chystala brněnská country kapela velký koncert ke svému 30. výročí. Necelý týden před plánovanou akcí měl bohužel basista Pavel Putna vážnou nehodu na motocyklu a skončil v nemocnici. „Slavit třicet let bez Pavla nám nepřipadá moc vhodné, počkáme, až bude zase fit,“ uvedli zbylí členové Zimouru. Podle nejnovějších zpráv by se zakládající člen skupiny měl zotavit bez vážnějších následků. Nenastanou-li tedy žádné komplikace, mohl by se odložený výroční koncert konat v září, i když o přesném datu je ještě předčasné hovořit. Následující rozhovor vznikal ve studiu Radia Proglas v pondělí 3. června. Zimour zastupovali Tomáš Drtílek (mandolína), Petr Horák (stálý host; kytara, harmonika, zpěv) a právě Pavel Putna (baskytara).
Skupina Zimour letos slaví 30 let od svého vzniku, ale na internetu uvádíte začátek kapely už v roce 1982. Jak to tedy přesně je?
Putna: Dnes to už přesně nikdo nespočítá. Původně jsme si říkali Koukol, ale to bylo jen jednu sezónu. Zimour pod tímto názvem vznikl zhruba před těmi třiceti lety. A jen o málo později, v roce 1984, k nám přišel tady Petr Horák.
Proč jste se rozhodli právě pro country?
Putna: To je jednoduché, byla to pro nás jasná cesta, už známý brněnský zpěvák Olda Veselý říkal, že lidé, kteří nemají peníze na dobrý aparát, hrají country a bluegrass. Dali jsme nějak dohromady kytary a já jsem si sehnal klasický dřevěný kontrabas. Ovšem Jindra Kameníček, jeden ze zakládajících členů, byl v tomto žánru už tenkrát kovaný.
Začala pro vás ta „jasná cesta“ přebíráním cizích hitů, nebo jste měli od počátku autorské ambice?
Putna: Právě díky osobě Jindry Kameníčka jsme se od začátku snažili o původní tvorbu. Doplňovali jsme ji však písněmi od naší nejslavnější kapely tohoto žánru, Greenhornů/Zelenáčů. To byl vzor pro nás všechny.
Měli jste nějaký vzor nebo spřízněnou kapelu i na brněnské scéně?
Putna: Naším největším vzorem tady v Brně byli samozřejmě Poutníci, na ně jsme rádi a často chodili.
Horák: Ale Zimour se i v rámci Brna vždy vyčleňoval, nepatřili jsme do té takzvané brněnské plotny. Šli jsme si vlastní cestou.
Putna: Snažili jsme se totiž do své tvorby zapojovat humor. Říkali jsme tomu crazy country, ale známý moderátor Jirka Brabec si z nás dělal legraci a nazýval to grizzly country.
Jak vůbec na tuto dobu, na 80. léta, vzpomínáte. Co se vám podařilo?
Putna: Především se nám podařilo alespoň tady v Brně etablovat. Měli jsme několik úspěšných komponovaných pořadů jako Hodný strýček Kameníček nebo Profesor Horák mlčí.
Horák: Vystupovali jsme snad každý měsíc na vysokoškolských kolejích, úspěšně jsme hrávali také v Ernově sále.
Putna: V té době byly v kursu také country bály a my jsme vystupovali minimálně jednou týdně. Hráli jsme tenkrát ještě akusticky, jen na přizvučení jsme si vyrobili vlastní aparát.
Co znamená název Zimour?
Drtílek: V 80. letech běžela populární televizní soutěž Šest ran do klobouku a v ní se toto slovo objevilo. Správná odpověď na otázku, co je to zimour, byla, že jde o nářeční výraz pro husí kůži. Ovšem nikdy jsme nezavítali do kraje, kde by tak husí kůži opravdu říkali. Jestli je to tedy pravda, bude muset asi ověřit někdo jiný.
Zimour několikrát změnil obsazení. Kolik hráčů skupinou prošlo?
Putna: Odhadem dvanáct nebo třináct, víc to nebude…
Horák: Ono to nebylo tak, že by lidé pravidelně odcházeli a přicházeli. Spíš šlo o jednorázový třesk, kdy odešla část kapely, a místo těchto muzikantů jsme přijali jiné. Momentálně má Zimour šest nebo sedm členů a to je dost. Sedmičlenných kapel moc není.
Putna: Musím vysvětlit, proč šest nebo sedm. Zde přítomný Petr Horák, dlouholetý člen Zimouru, totiž ze Zimouru odešel a založil si kapelu Johnny Cash Revival. Dnes už obojí dokáže skloubit, a tak se vrátil a dnes je stálým hostem Zimouru.
Ovšem ten „jednorázový třesk“, o kterém Petr mluvil, proběhl dříve, přibližně před dvaceti lety. Tehdy se ze Zimouru vyčlenila skupina Mour.
Drtílek: Ano, to souvisí se mnou. V době, kdy se Československo rozdělilo na Českou a Slovenskou republiku, se na dvě části rozdělil i Zimour – na Zimour a Mour. Odešli tři členové, zpěvačka a dva muzikanti, protože chtěli dělat jinou muziku. Zimour hledal náhradu a přes Petra jsem se dostal do Zimouru já a spolu s naším bubeníkem Jirkou Kůtem.
Horák: Já jsem tehdy s Tomášem zpíval ve sboru. Řekl jsem mu, že ho vezmeme do kapely, než seženeme sólového kytaristu. A tak je Tomáš už dvacet let členem Zimouru jako náhradník. Ovšem dnes už žádného sólového kytaristu nehledáme.
Tomáši, vy současně stojíte v čele kapely Black Uganda Choir…
Drtílek: Ano, ta vznikla také před dvaceti lety. Přibližně stejnou dobu jsou tedy tato dvě uskupení mými hlavními hudebními aktivitami. Daří se mi je skloubit, navíc mě obojí baví, protože jde o různé žánry, různé písničky různý styl zkoušení.
Zmínili jsme tedy rozdělení na Zimour a Mour před dvěma lety, dále odchod Petra Horáka a vznik jeho Johnny Cash Revivalu. V dubnu 2006 pak ze Zimouru odešel už zmíněný Jindra Kameníček a založil novou kapelu Starý fóry.
Putna: Já bych ještě doplnil, že Petr Horák s sebou do Johnny Cash Revivalu načas odvedl i bubeníka s banjistou. Ale brzy je nahradil jinými muzikanty, takže nakonec zůstali v Zimouru. Pokud jde o Jindru Kameníčka, ten se před sedmi lety rozhodl, že se bude věnovat jiným projektům než my. Chtěl spolupracovat se známými country muzikanty, především s Jindrou Šťáhlavským. Odešel tedy ze Zimouru a my jsme místo něj našli kytaristu a zpěváka Martina Sajdu.
Aktuální sestavu tedy tvoříte vy tři (z toho Petr jako stálý host), dále Martin Sajda, bubeník Jiří Kůt, banjista Stanislav Křivánek a zpěvačka Markéta Kopečková. Letos v dubnu jste si v této sestavě zaznamenali country bál ve Společenském centru v Brně-Bystrci a z této nahrávky jste sestavili své nové koncertní CD. Co obsahuje?
Putna: Je to průřez naším současným repertoárem s větším důrazem na novější písně, Mimo jiné proto, abychom dostatečně představili Martina jako našeho nového zpěváka. Ale nahráli jsme celý country bál, několik desítek písní, a z nich jsme vybírali ty nejhezčí a technicky nejpovedenější.
Zatím poslední studiové album vám vyšlo v roce 1998. Proč tak dlouhá pauza?
Drtílek: Cédéčka už pro nás dnes nejsou tak zajímavá jako dříve. Dnes už nehrozí, že by se dnes díky cédéčku rozšířil zájem o kapelu po celé republice a že by si lidé album kupovali po stovkách. Spíše nám tedy jde o zachycení jistého momentu, o uchování toho, jak kapela dnes hraje, jaký má zvuk. Ten se totiž za ta léta změnil a my zatím nemáme žádné nahrávky se současným kytaristou. A k natočení alba nás také přimělo to naše výročí. I kvůli němu jsme rádi, že máme co nabídnout.
Putna: Natočit kvalitní studiové cédéčko dnes stojí docela dost peněz, drahá je také distribuce. Budeme tedy album nabízet na našich akcích věrným fanouškům.
Horák: Ale neříkejme pořád, že v dnešní době už nemá smysl točit cédéčka. Jen je dobré dodat, že v současném Zimouru není už tak důležitá vlastní tvorba, a i proto jsme necítili dlouho potřebu něco nového vydat.
Přestože původní tvorby ubylo, váš repertoár je rozsáhlý. Říkali jste, že na zmíněném country bálu v Bystrci zaznělo několik desítek písní. Kolik skladeb tedy zvládnete zahrát?
Putna: Máme dvě verze klasického bálového playlistu, s Petrem Horákem a bez něj. Odhadoval bych to celkem na osmdesát až sto písniček, které jsme schopni hned zahrát, a na dalších třicet bychom si asi povzpomínali.
Horák: Ten playlist ale hrajeme vždycky od začátku, takže s jeho druhou bych si nebyl tak jistý…
Ptal jsem se vás už na 80. léta. Na co nejraději vzpomínáte z let devadesátých?
Putna: K našim nejhezčím zážitkům patřily na začátku 90. let dva zájezdy stařičkým autobusem na festival do francouzského Belfortu.
Drtílek: Tím festivalem žilo celé město, hrálo tam několik desítek kapel všech možných žánrů. Mohli jsme si to užívat, přecházet mezi scénami, ničím jsme se neomezovali.
Putna: Navíc se kapela tím zájezdem hodně stmelila. Dobrý byl také výjezd do holandského Utrechtu, což je partnerské město Brna.
Jak vypadá váš koncertní život v současné době?
Putna: Snažíme se minimálně jednou dvakrát do roka udělat koncert, většinou v Brně na Leitnerce. Kromě toho máme každý rok ve Společenském centru v Bystrci pět nebo šest bálů, i když je country v útlumu. Dobrou polovinu hraní v současné době absolvujeme na firemních večírcích.
Drtílek: Občas, jednou dvakrát do roka, máme také možnost zahrát si na nějakých městských slavnostech nebo při jiné veřejné akci někde na náměstí. Na to se vždycky velmi těšíme.
Říkáte, že country je dnes v útlumu. Je tedy vůbec ještě pro koho hrát?
Horák: Například mladí lidé dnes vnímají country podobně jako dechovku, téměř je odmítají. Ale pořád existují lidé, kteří tento žánru poslouchají.
Putna: My jsme kdysi začali hrát country a asi s ním už i skončíme. Je v nás zakořeněné, nic tak dobře neumíme.
Má dnes Zimour ještě ambice psát vlastní písně?
Horák: Je to problém, protože já jsem nikdy nepsal hudbu, pouze texty. Založil jsem si svou kapelu, psal jsem texty pro ni, na melodie Johnnyho Cashe, ale pak jsem zjistil, že Cashe chtějí lidé poslouchat anglicky. A tak jsem s textováním skončil. Teď ale přemýšlím, že bych pro Zimoury zase začal něco psát.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..