„Když my v Praze po prvé se dovídali o Janáčkovi, připadal nám tak nějak jako Diogenes. Někdo, kdo měl zásadně jiný názor o umění než valná většina umělců, kdo se vzpírá uznati zásadní normy hudební techniky. Pověsti o tomto zvláštním muzikantovi moravském šly tak daleko, že bychom byli uvěřili, kdyby se byl vyskytl někdo s tvrzením, že bydlí v nějaké rozbořené chajdě, živí se lesními plodinami, sám si zhotovuje oděv a obuv. Tak dokonale osamocen se nám jevil, tak úmyslně pohrdající lidskou kulturou. Jenom mezi moravským lidem že je mu tak trochu možno žíti. Pak občas dovídali jsme se o jeho ohromném pokladu lidových písní moravských a slovenských, o jeho znalosti národopisu, o jeho studiích moravských nářečí a jeho nápěvkové theorii.
Teprve hodně později přišlo jeho dílo. Pastorkyňa rázem odhalila sílu tohoto originálního Diogena mezi hudebníky. Tehdy nám bylo jasno, že tvůrce Pastorkyně je mimořádný zjev. Suk, Hofman, Talich a my mladí byli jsme přímo opojeni novotou a silou Janáčkovy hudby. Tehdy také se ozřejmila celá dlouhá leta Janáčkova minulého života. Přišlo dílo, o němž nepracovaly žádné ruce kromě přírody, dílo, jehož míza prýštila z kořenů země. Z kořenů Moravy. A při tom kolik osobitosti a pronikavého pohledu do hloubky a podstaty lidské bytosti. Přišel hudebník, jehož umění bylo hudbou krve, hudbou lidské prapodstaty.“
Příhody lišky Bystroušky. Závěrečný monolog Revírníka zpívá Thomas Allen, diriguje Charles Mackerras
Blahopřejný článek režiséra a skladatele Otakara Zítka (1892–1955) vyšel v Lidových novinách 3. července 1924, tedy k Janáčkovým sedmdesátinám. Leoš Janáček zemřel o čtyři roky později 12. srpna 1928, tedy před osmdesáti šesti lety. Není to tedy v pravém slova smyslu výročí, je to číslo jaksi nekulaté, ale taková osobnost stojí alespoň za malou připomínku vždy. Zítek byl mimo jiné režisérem světové premiéry Příhod lišky Bystroušky. Cestu od údivu nad exotickým podivínem k obdivu velkého hudebně-dramatického díla vyjádřil na malém prostoru přesně a jistě by se s ním shodlo i mnoho posluchačů, kteří lásku k Janáčkovi museli hledat a dnes jsou šťastní, že našli. Neméně trefná a dodnes svým způsobem platná je ale i glosa Karla Boleslava Jiráka (1891–1972), skladatele a ředitele Československého rozhlasu v praze v letech 1930–1945. Vyšla v časopisu Rytmus v roce 1943:
„Za 15 let své působnosti v rozhlase se nepamatuji téměř na žádné speciální projevy posluchačů o Janáčkovi, ani pro, ani proti. V paměti mi uvízl ostrý protest jedné bývalé operní pěvkyně po jednom provedení Zápisníku zmizelého: ‚Má-li tohle ještě býti hudba…’ To je typický příklad zaujatosti nebo neznalosti ve vrstvách inteligence, či dokonce ve vrstvě odborné, příklad nikoli ojedinělý. Jinak mohu snad říci, že se dílo Janáčkovo přijímá i v rozhlase s jakousi uctivou netečností, která je charakteristická pro chování širších posluchačských vrstev k celé této hudebí oblasti.“
P.S. Nechci přehánět: u odborné veřejnosti se s odporem proti Janáčkovi už sotva setkáte, ale zkuste přijít do filharmonie nebo do opery s dílem současného skladatele, a uvidíte ten kravál.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..