Jeden z nejlepších světových violoncellistů a jedna z hráčsky nejnáročnějších symfonií 20. století. To je program koncertu Schumann a Šostakovič, který Filharmonie Brno připravila na tento týden. Do Brna přijíždí Steven Isserlis, aby zde provedl Violoncellový koncert Roberta Schumanna.
Violoncellový koncert napsal Schumann ve svém nejradostnějším životním i profesním období. „Záhy po premiéře v roce 1860 se stal pilířem romantického koncertantního repertoáru, jako jeden z prvních koncertů totiž vedle nezbytné virtuózní složky propracovává i orchestrální part a dílu tak dodává symfonickou závažnost,“ uvedl muzikolog Jan Špaček. Steven Isserlis, držitel mnoha prestižních hudebních cen, ho v Brně provede na Stradivariho violoncellu „Marquis de Corberon“ z roku 1726, které mu zapůjčila Královská akademie hudby v Londýně. Koncert pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese se koná ve čtvrtek a pátek tedy 27. a 28. března 2025 v Janáčkově divadle.
Druhá půle večera přinese mimořádně působivou Symfonii č. 4 c moll Dmitrije Šostakoviče, při které se na pódiu objeví více než stovka hudebníků. Je technicky krajně hráčsky náročná, ale i po fyzické stránce je obtížné hodinový kolos uhrát. Šostakovič využívá orchestr nebývalého rozsahu dvaceti dřev, sedmnácti žesťů včetně dvou tub a široké baterie bicích se dvěma soupravami tympánů. „Zvuk symfonie je rafinovaný, exotický, stěží hledá obdobu. Již prvních třicet taktů první věty naznačí posunuté mantinely krajnosti: řezavé fortissimo nástrojů v nejvyšší poloze, ubíjející gradující pochod s agresivně pojatými bicími a následně propad do prázdnoty a zlověstného bezčasí,“ popsal Špaček.
Šostakovič o své Čtvrté říkal, že právě ona je jeho vůbec největším dílem a že by býval byl zcela jiným skladatelem, kdyby jí bylo dáno zaznít už v roce 1936, kdy vznikla, a on na ni mohl dále navazovat. „My ale víme, že pokud by tehdy opravdu zazněla, sám skladatel by pravděpodobně rok 1936 nepřežil, a dost možná ani partitura. Je totiž psychologicky efektním svědectvím o nastupujícím strachu, pocitu zmaru a smíření s krutou všudypřítomnou smrtí. Je působivým symfonickým portrétem triumfujícího zla,“ uvedl Špaček. Po čistě hudební stránce, i bez aspektu svědectví o děsivé době, se podle něj jedná o nadčasové mistrovské dílo, v kontextu hudby 20. století ojedinělé zvukem, výstavbou i účinkem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..