Před sto čtyřiceti lety se v Přerově narodil František Neumann, první šéf brněnské opery po První světové válce a dirigent světových premiér oper Leoše Janáčka.
František Neumann (16. června 1874, Přerov – 25. února 1929, Brno) přišel do Brna jako šéf opery v roce 1918 na doporučení Leoše Janáčka. Národní divadlo dostalo po vzniku samostatného Československa budovu Městského německého divadla (dnešní Mahenovo). Operní soubor byl v neutěšeném stavu a bylo potřeba jej znovu vybudovat. František Neumann se pustil do práce s vehemencí, na niž se už zřejmě nepodařilo nikdy tak úplně navázat. Už v polovině roku 1919 měl vybudovaný orchestr, sbor, balet i ansámbl sólistů a 23. srpna 1919 zahájila pravidelný provoz divadla Její pastorkyňa.
Vedle Neumanna působili v Národním divadle dirigenti Břetislav Bakala a Zdeněk Chalabala, režiséři Ferdinand Pujman a Ota Zítek, sbormistr Vilibald Rubínek a choreograf Jaroslav Hladík. Kromě operních představení zavedl Neumann už v roce 1919 také symfonický abonentní cyklus, který měl kolem osmi koncertů v sezóně.
František Neumann přišel do Brna z Frankfurtu nad Mohanem, byl silně ovlivněn německým prostředím a inklinoval k německé romantické hudbě. Tehdejším potřebám vytváření českého národního repertoáru se přizpůsobil okamžitě, ale neslevil z náročnosti požadavků na celkovou úroveň provozu. Příliš mnoho přátel si tím v divadle nezískal, stejně jako styky s brněnskými Němci, které mu vyčítal i Leoš Janáček – Neumannova národnostní otevřenost v té době nebyla nijak obvyklá.
Za svého působení uvedl v divadle dva smetanovské cykly (1924 a 1926), v repertoáru se dále ocitli Antonín Dvořák, J. B. Foerster, Vítězslav Novák, Otakar Ostrčil, K. B. Jirák, Osvald Chlubna, Ota Zítek a Oskar Nedbal. Na prvním místě ale stojí světové premiéry čtyř oper Leoše Janáčka, byly to Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1924), Šárka (1925) a Věc Makropulos (1926). V roce 1921 vedl v české premiéře také Debussyho operu Pélleas a Mélisanda. Neumann byl rovněž skladatel, napsal devět oper (Milkování, Ekvinokce...), balety, kantáty i mnohé komorní skladby.
Na setkání s Františkem Neumannem vzpomínal slavný český tenorista Karel Burian. Poprvé se s ním střetl během svého prvního angažmá v brněnské opeře (1891–92), která tehdy i kočovala:
Tehdá v Prostějově čekala ještě jiná duše umělecká svého osvoboditele. František Neumann, šťastný tvůrce opery Milkování byl za oněch dob v obchodě svého otce uzenářským pomocníkem… Mladý hoch často nás vítal v obchodě a pokradmo vyhlížel z koutka své působnosti na nás „blažené“, kteří se smíme haliti v háv Thaliin, kdežto on – chudinka – v bílé zástěře provozovati musí jinou, nenáviděnou komedii, pro niž neměl ani za haléř talentu… Otec Neumannův byl v hloubi duše nešťasten, že Francek, jenž měl jednou znamenitě zavedený obchod převzíti, jeví tolik nechuti a neporozumění pro otcovské dědictví, a já vycítil dobře, že nejsme zrovna rádi viděnými hosty u Neumannů – my, komedianti! Starý Neumann nenáviděl synovo „milkování“ s hudbou a všecky ty, kteří ho v tom podporovali. Za čas jsme z Prostějova odtáhli, a Francek „odtáhl“ z domu otcovského rovněž – do Vídně, do světa za svou tužbou, za svou láskou, za uměním:
„…’s war keine Liebelei!“… Jinak nemohl, i kdyby se za ním zavřely dvéře domu otcovského. Přešla léta, zapomněl jsem dávno na štíhlého, bledého, snivě rozrušeného Francka, až v roce 1898–9 jsme se sešli v Hamburce, já už jako první lyrický, zvonivého jména a „zvonivé“ gáže. Francek jako – volontér, bez gáže. Byl pilný, pracovitý, vážný, vzdor svému mládí, a u všech oblíben. A když se schylovalo ke konci sezony, směl si dokonce – zadirigovati, což pro korepetitora bylo vyznamenáním a – začátkem kapelnické kariéry, která Neumanna na léta upoutala do Frankfurtu nad Mohanem, kde do dnes působí. Smím-li neskromně připojiti, že Neumannovu dirigentskou primici svým vlivem u ředitelství tehdy jsem prosadil já, tož nechci tím snad říci, že jsem snad „Francka“ protežoval; on si toho plně zasloužil, ale já pomáhal „tlačit“, dobře jsa sobě vědom, že na tom „chlapci“ ještě jednou se dožiji radosti. A dožil jsem se! Nejen radosti, ale i – vděčnosti!...
V New-Yorku, 15. února 1911
Zatím nebyl přidán žádný komentář..