Filharmonie Brno vydává třetí CD na svém labelu, zaznamenává průřez tvorbou estonského skladatele Arvo Pärta, který nahrávku průběžně konzultoval. Nahrávání alba vedl Dennis Russell Davies.
Nahrávka vznikla pod vedením uměleckého ředitele a šéfdirigenta filharmoniků Dennise Russella Daviese, sólového partu v Lamentate se ujala klavíristka Maki Namekawa. „Nápad natočit takto koncipované album se zrodil poté, co jsme na podzim 2020 uvedli na svém abonentním koncertě Lamentate a záhy na festivalu Janáček Brno Symfonii č. 3. Bylo to večer před vyhlášením lockdownu a věděli jsme, že ten rok hrajeme nejspíše naposled pro živé publikum. Jedinou možností pak dlouhé měsíce bylo streamování a nahrávání. Album je tak poctou velkému současnému skladateli, ale i mementem složité doby, ve které vzniklo a která Pärtovu nadčasovou hudbu tolik potřebuje,“ vysvětlil dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš. Doplnil, že nahrávka vznikla v listopadu 2020 v Besedním domě.
Šéfdirigenta Daviese pojí s Pärtem dlouholeté přátelství, i díky tomu je považován za jednoho z nejlepších a nejautentičtějších vykladačů jeho orchestrálního díla. Přátelství využil například při konzultacích nad nejasnými místy v partituře Nekrologu. S ohledem na to, že se Pärt ke svým raným skladbám příliš nevrací, přidává možnost dialogu s ním této nahrávce na cennosti. „To, že se Arvo těší celosvětové úctě a oblibě, považuji za jeden z nejdůležitějších a nejvítanějších aspektů současného hudebního života. Na tento náš projekt jsem nesmírně hrdý, protože tři mistrovská díla, která prezentujeme, představují umělecký oblouk jeho životní cesty, jeho tvůrčího myšlení, které se vyvinulo velmi dramatickým způsobem,“ uvedl Davies.
Úvodní jednovětý dodekafonický Nekrolog z roku 1960 zajistil Pärtovi v kruzích stejně smýšlejících kolegů uznání, zároveň ho ale uvrhlo v nemilost oficiálních struktur, takže byl na několik let uložen do trezoru. Ve skutečnosti se totiž jedná o nekrolog za živými, nikoliv za mrtvými.
Pärtova Třetí symfonie ilustruje období, ve kterém se ponořil do studia středověké hudby, několik let téměř nekomponoval a nalezl „starou hudbu pro přelom druhého a třetího milénia“. Třívěté dílo se vyznačuje gotickou majestátností, jednoduchostí, diatonikou a statičností inspirovanou gregoriánským chorálem a ranou polyfonií. Všechny tři věty přitom na sebe navazují bez přerušení.
K rozsáhlé formě pro velký symfonický orchestr se Pärt ojediněle vrátil v roce 2002 klavírním koncertem Lamentate. „Není to klavírní koncert v pravém slova smyslu, sólový nástroj je zcela prost jakékoliv technické brilance, jeho virtuozita je jiného řádu a podléhá filozofické stránce díla,“ upozornil Mikeš.
Skladba je poctou monumentální soše Marsyas sochaře Anishe Kapoora. Sto padesát metrů dlouhý, sytě rudý artefakt je pravděpodobně největší skulpturou, která byla kdy vystavena v interiéru. V londýnské Tate Modern byla instalace koncipována tak, aby z žádného místa dílo nemohlo být shlédnuto jako celek – uchovávajíc si svá tajemství a vyvolávající v divákovi ohromení a stísněnost současně, tedy to, co člověka provází při pomyšlení na život a smrt.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..